Chystala jsem se na přijímací pohovor, který mohl změnit můj život výrazně směrem k lepšímu.

Oblékla jsem si to nejlepší, co jsem v šatníku měla. S líčením jsem to nijak nepřeháněla, spoléhala jsem na svoji přirozenou krásu. Vždyť práce, kterou jsem mohla získat, vyžadovala spíš určitou důstojnost než reprezentativní vzhled.

Sebevědomí k tomuto pohovoru jsem sbírala několik dní předtím. Cítila jsem se tudíž „silná v kramflecích“. Nepochybovala jsem o tom, že ono místo získám. Kdybych tomu nevěřila, proč bych tam vůbec chodila?

Nehodlala jsem riskovat žádné zpoždění, takže jsem zvolila autobus, kterým jsem na místě měla být o půl hodiny dříve. Měla jsem na sobě slušivé a přitom střízlivé dlouhé šaty. Počasí mi přálo, byl krásný jarní den, takže jsem si přes ně nemusela brát kabát.

Vnímala jsem, jak mě pozorují různé mužské oči. Vyzařovalo ze mě odhodlání – musela jsem působit jako bojovnice, která se chystá do bitvy. Dorazila jsem do cílové zastávky a vystupovala z autobusu… a náhle se to stalo.

Kdosi za mnou mi moje šaty přišlápl a já, jak jsem byla plná energie, jsem pokračovala dál. Výsledek byl katastrofální: nejen že jsem za pár vteřin stála na chodníku v negližé, ale šaty ležely na chodníku zašpiněné a roztržené.

Nejprve jsem v panice vykřikla a chránila si rukama tělo, jako by byla ohrožena moje cudnost. Potom se zděšení změnilo ve výbuch hněvu. Podívala jsem se na původce té tragédie, který stál vedle mých zničených šatů a zmateně na mě hleděl.

„Vy idiote, to vám tedy mockrát děkuju,“ dala jsem se do křiku. Autobus už odjížděl a pohledy lidí, předtím tak obdivné, se změnily v pobavené. „Já… já jsem nechtěl… nezlobte se,“ omlouval se muž, který mi na šaty stoupl.

„Chtěl nechtěl, to je jedno, podívejte se na mě, jak jste mě znemožnil,“ pokračovala jsem rozzlobeně a pěkně nahlas. „Za chvíli mám mít přijímací pohovor ohledně nové práce. Myslíte, že tam mám jít takhle?“

Vztek se pomalu měnil v lítost a pláč. Muž si sundal krátkou sportovní bundu, kterou měl na sobě. Přehodil ji přese mě. Pak sebral šaty a bezradně se na mě díval. „V kolik máte ten pohovor?“ „Za půl hodiny. To nemůžu stihnout…“ pronesla jsem zoufale.

Muž vytáhl mobil a já slyšela, jak volá taxislužbu. Zatímco jsem dál v duchu lamentovala a propadala beznaději, taxík se skutečně za pár minut objevil. „Pojeďte, koupím vám jiné šaty,“ vybídl mě muž.

Nasedla jsem a dál dokola opakovala, že to stejně nemůžeme stihnout. Za pár minut jsme byli v centru města, před módním butikem. Pomalu jsem se vzpamatovávala a docházelo mi, že „pachatel“ té nešťastné náhody mi chce skutečně koupit nové oblečení.

„No tak, rychle, vybírejte, ať jste tam včas,“ pobízel mě. Pozorně jsem se rozhlédla a potom ukázala na béžový kostým. Rychle jsem si ho v kabince vyzkoušela. Padl mi jako ulitý. Taxík na nás čekal před obchodem. Zavezl mě až na místo konání pohovoru. Muž se rozhodl, že na mě počká před budovou, aby věděl, jak jsem dopadla.

Bylo to neuvěřitelné, ale skutečně jsem ještě měla pět minut času. Jenže ta událost mě rozhodila natolik, že veškeré mé připravené sebevědomí bylo pryč. Všechna námaha tak přišla vniveč. U pohovoru jsem naprosto vyhořela. Ani jsem se nemusela ptát na výsledek.

Zklamaně jsem vyšla ven. Muž, který to všechno způsobil, na mě skutečně čekal. Z mého pohledu mu muselo být jasné, jak jsem dopadla. „Jestli jste nepochodila, je mi to moc líto,“ řekl tiše. „S těmi šaty to byla společenská povinnost džentlmena.

Teď vám vyjadřuji ještě osobní omluvu. Vím, že vám k ničemu nebude, chci jen, abyste věděla, že si tu nepozornost vyčítám a rád bych vám ji nějak vynahradil.“ Vzhlédla jsem k němu. Teprve nyní jsem si uvědomila, že je vlastně docela sympatický a přitažlivý.

„Tak odpustíte mi?“ zeptal se. Přikývla jsem. Pozval mě na večeři jako „odškodnění“… a nezůstalo jen u ní.

Toho dne jsem ztratila možnost změnit k lepšímu svoji pracovní kariéru – změnila jsem však svůj citový život a to se mi s odstupem času jeví jako lepší varianta…

Petra, západní Čechy