Když jsem byla v pubertě, měla jsem hodně vysněných idolů. Nejednalo se o žádné populární hvězdy, byli to lidí z mého okolí, se kterými jsem se kamarádila.
Vždy na nich bylo něco, co mě k nim přitahovalo. Většinou mě nadchly jejich vlastnosti, ale samozřejmě také i jejich fyzická krása. Z takovýchto platonických pubertálních lásek jsem se jednoho pěkného dne „vyspala“. Myslela jsem si, že už jsem dost dospělá na nějaký reálný vztah a začala jsem se trápit, že jsem ošklivá, zlá a nikdo mě nechce. Kamarádky ve škole měly už nějaký ten vztah za sebou a to jsem jako nedospělá nedokázala pochopit a v koutku srdce jsem toužila po něčem podobném.
Do mých školních povinností přišel Alex, kluk, do kterého jsem se takřka na první pohled zamilovala. Začaly těžké časy. Protože jsem osoba, která si takovéto věci dlouho nosí v koutku svého srdce, tak jsem se trápila. Bylo to nejprve docela slastné, když jsem svého vysněného kluka pozorovala. Navázala jsem kamarádství s Alexovou partou, chodila jsem tam, kam chodil on. Po nějaké době, když jsem zjistila jednostrannost tohoto vztahu, začalo kruté trápení (nikdo o ničem nevěděl). Můj úsměv se najednou změnil na kamennou tvář, ale přes to všechno jsem chtěla jen a jen, aby Alex byl šťastný. To jediné mě naplňovalo a posouvalo dál.
Stali jsme se dobrými kamarády bez toho, aby Alex věděl, že jsem do něj zamilovaná. Tehdy jsem si uvědomila, že nejde jen o nějaké povrchní zalíbení, ale mám ho už opravdu ráda. A to tak, že jsem pro něj dokázala žít, všeho se v jeho prospěch vzdát, přát mu jen a jen to nejlepší. Po dvou letech takovéto platonické lásky jsem Alexovi konečně řekla, jak moc mi na něm záleží a jak chci, aby byl šťastný, ať je to s kýmkoliv. Nedokázal pochopit, že mi jde o jeho štěstí a že se na to nedívám sobecky. On ke mně nic necítil a já se ani nedivila. Právě naopak, kdyby mi to „spolkl“ i s navijákem, nebyla bych ráda. Vždyť on si mě vůbec nevšímal a pořádně mě neznal.
Čas plynul a Alex začal chodit s jinou dívkou. První momenty jsem prožívala těžce. Potom jsem Alexovi však přála vše dobré, i když jsem viděla, že mu vztah nepřináší štěstí. Přes toto chození s jinou dívkou jsme se nepřestali kamarádit. Stále více času jsme trávili spolu, později dokonce víc než Alex se svojí přítelkyní. Já už jsem ho brala jako super kamaráda. Nakonec jsme zůstávali spolu do noci venku a povídali si o všem možném. Nerozuměla jsem tomu, ale zároveň mi s ním bylo skvěle. Po takto dlouhých prosezených nocích mě začal poznávat. Z kamarádství se začalo vytvářet opravdové přátelství. Ani ve snu mě nenapadlo, že jednoho dne si budeme připíjet na naši společnou lásku. Bylo to v období, kdy jsem to nejméně čekala. Začala nejkrásnější doba mého života. Sdíleli jsme všechno: radosti, starosti, bolest… Radovali jsme se z každého nového dne, z každého společného večera. V Alexově rodině jsem byla vítaná s otevřenou náručí, on u nás také do rodiny úplně zapadl. Něco nepopsatelně nádherného nás spojovalo a upevňovalo náš vztah.
Tak jako v každém svazku, i u nás se později začaly objevovat drobné nedokonalosti. Všichni lidé mají své chyby. My jsme se je snažili řešit cestou kompromisů, ne všechno však šlo jako po másle. Velkým problémem byla moje upovídanost a jeho žárlivost. Tyhle dvě chyby byly nakonec kamenem úrazu. Já jsem se dokázala dát s kýmkoliv do hovoru a to Alex nemohl vydýchat. Asi půl roku jsme se snažili zmírnit napětí, jenže pak – po roce a půl vztahu – jsme se rozešli.
Začalo pro mě těžké období. Najednou si člověk začne uvědomovat samotu a cítí se jaksi zbytečný. Jedinou výhodou bylo, že jsem se nyní naplno realizovala v práci. I když jsme se rozešli, oba dva jsme věděli, že se máme rádi. Na můj svátek za mnou Alex přišel s růží. Znovu jsme si byli bližší. Potom jsem opět couvla. Přišly Vánoce a my se zase s Alexem vzájemně obdarovali. Pak jsme spolu šli dokonce i na ples. Během roku jsme k sobě měli mnohokrát blízko, ale já jsem však pokaždé vycouvala.
Rozhodla jsem se jít na vysokou školu a o tom Alex nechtěl ani slyšet. Učila jsem se, ale opět přišla období nového poblouznění. Rozumem jsem to vždy odmítla. Nadešel červen a já jsem byla skutečně přijatá na vysokou, kam jsem v září nastoupila. Začal pro mě úplně jiný život. Nejprve jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Potom jsem se zorientovala. Myslela jsem si, že jsem našla toho nejvíce vytouženého prince (taktéž prváka, se kterým jsem se seznámila už o prázdninách). Po měsíci zamilovanosti jsem zjistila, že stále myslím na svoji starou lásku a že ho mám ráda. Definitivně jsem se s Markem rozešla, když mi došlo, že Alexe ze svého srdce nikdy zcela nevykážu.
Když jsem měla narozeniny, přijel za mnou Alex s dárkem až do Prahy. Bylo to zvláštní: moje největší láska mi přivezla dárek a já tomu moc nerozuměla a byla jsem z toho zmatená. Vždyť poté, co jsem se rozhodla jít studovat i přes jeho protesty, sotva jsme se dokázali pozdravit. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se z toho opět dostala. Domů jsem během semestru nejezdila skoro vůbec, čímž se potvrdilo přísloví, že co oči nevidí, to srdce nebolí. Při všem tom učení a s lidmi, které mám ráda, se mi podařilo na Alexe postupně skoro vůbec nemyslet.
Je to už rok a půl, kdy skončila tato úžasná část mého života, ale vím, že mám ještě všechno před sebou. Nyní však je zbytečné litovat se, lamentovat, slova nepomohou… Jediným lékařem je čas. Nezůstává mi nic jiného, než jen poučit se ze svých chyb a jít dál. Vztah s Alexem mi otevřel oči, co se týká mě samotné i co se týká vztahů s kluky. Jsem za něj velmi vděčná, i když je pro mě mnohokrát těžké smířit se s jeho nenaplněním…
Martina (22), Praha
