Přestalo mě bavit poslouchat, jak mě manžel kritizuje. Vadila mu moje nadváha, vrásky i jídlo, které jsem mu vařila. Nejdřív jsem se tím trápila, ale potom mě napadlo, že se mu pomstím.

Neuplynul den, kdy bych neslyšela nějakou kritiku. Jednou to byl údajně nepovedený oběd, podruhé zase šaty, které mi dle mínění mého Reného neslušely. Potom zase vrásky, kterých mi prý přibylo až moc. Bylo by toho ještě hodně, co bych mohla vyjmenovat. Prostě, pro mého manžela nebylo nic dobré!

Poslouchala jsme jen samé urážky

Sám samozřejmě dokonalý také nebyl. Ne, že by nebyl fešák, ale inteligence moc nepobral. Knížky nečetl a v televizi ho zajímal jen sport. Na politiku uměl jen nadávat.

„Co bych se na stará kolena dřel, už jsem se napracoval dost,“ bylo jeho nové heslo, jen co získal důchodovou almužnu. Že by si mohl jít někam přivydělat, ho ani nenapadlo. No, štval mě, proč to nepřiznat. Jenže, kdo by se chtěl v mém věku rozvádět? Já tedy ne.

Pár měsíců jsem se poctivě snažila, aby byl se mnou spokojený. Zhubla jsem, změnila účes a začala o sebe dbát. Vařila jsem mu jídla podle televizních soutěží. A že to nebylo nic levného! Jenže, on mlel pořád to samé.

„Jsi stará a ošklivá!“ tvrdil, když jsem se mu ukázala v nových šatech. Rozbrečela jsem se, tolik záště jsem nečekala!

Byla jsem zoufalá

Pár dní jsem mu za trest neuvařila, ale jemu jakoby to bylo jedno. Prostě šel na oběd do hospody a potom celé odpoledne básnil, jak si konečně pochutnal. Neměla jsme se ani komu svěřit. Všechny moje kamarádky byly rozvedené a radily mi, ať to taky udělám.

S bývalými kolegyněmi jsem se už moc často nevídala a dcera bydlela daleko. Volaly jsme si, ale na nějaké svěřování do telefonu tohle téma nebylo. Na nápad, který se stal mým velkým koníčkem, mě nečekaně přivedl soused. Takový hodně starý pán. Vdovec.

Býval profesorem na našem místním gymnáziu. „Tak jsem jaksi včera nechtěje zaslechl vašeho manžela, jak s vámi mluví. Bylo mi z toho zle,“ oslovil mě jednou před domem a já neodolala a svěřila se mu. Vylíčila jsem mu všechno, co mě už tak dlouho trápilo.

Vnuknul mi nápad

Pozorně mě vyslechl a potom mi řekl něco, co změnilo můj život od základu: „No, neměl bych to říkat, ale mně vždycky na manželské hádky pomohla nevěra. Moje manželka byla strašná metrnice a pořád mi něco vyčítala.

Tak jsem se vždycky sebral a s někým jí zahnul. Spravila se mi nálada a taky mi pomohly výčitky svědomí. Její nadávky se mi pak o mnoho lépe snášely. Nevěra mi vlastně mnohokrát zachránila manželství…“ Z jeho přiznání jsem byla šokovaná.

Nikdy bych to do tak slušného pána neřekla! Měla jsem za to, že svoji ženu nade vše miloval a nikdy by jí nezahnul. Potom se mi všechno rozleželo v hlavě. Pan profesor měl pravdu. Byl moudrý! Začala jsem mu závidět. Na tak elegantní řešení bych nikdy nepřišla!

Zatoužila jsem ho napodobit. Být také nevěrná! Užívat si a manželovi se v duchu smát…

Musela mi stačit stará chatka

Začala jsem shánět milence. Muže, který také touží udržet nepovedené manželství. Nebylo to vůbec snadné, přece jen, žádná velká krasavice jsem nikdy nebyla, ale po pár měsících snažení jsem našla první oběť. Nebyl ani hezký, ani moc přitažlivý.

Mně to bylo jedno. Scházeli jsme se dvakrát týdně u něho na zahradě v takové omšelé dřevěné chatce. Jemu to připadalo romantické, na rozdíl ode mě. „Co to máš na těch zádech? Vypadáš jako malomocná,“ vyjel na mě manžel, když jsem si převlékala tričko.

Pokožku jsem měla odřenou od ztvrdlé vlněné deky, na které jsem ještě před chvílí ležela. Málem jsem leknutím omdlela. René ale na odpověď nečekal. Byl rád, že mě mohl opět zesměšnit! Umínila jsme si, že příště musím být opatrnější.

Nakoupila jsem nové deky i peřiny, vyšlo mě to docela draho, ale co bych pro svoji malou pomstu neudělala!

S novým koníčkem se mi žije lépe

Samozřejmě, že bych dala přednost hezkému hotýlku s voňavým povlečením, pěknou koupelnou a kyblíkem s chlazenou lahví šampaňského. Ale nemohla jsem si moc vybírat. Hlavně, že jsem měla doma na co myslet! Vzpomínat!

Přehrávat si všechny ty peprné scénky, které si nezadaly s leckterým lechtivým filmem. V pořadí druhý chlap, kterého jsem zdědila po bývalé kolegyni, na oko vzorné manželce, už byl o mnoho lepší. A také movitější.

Na vysněný hotel sice neměl, ale půjčoval si pěkně zařízený byt od kamaráda. Dočkala jsme se i toho šampaňského! S každým dalším milencem jsem laťku svých nároků mohla o malinký kousíček zvednout. V umění podvádět manžela jsem se časem zdokonalila.

Zahýbání se stalo mým velkým koníčkem. Už se nemusím stresovat manželovou kritikou. Při jeho výlevech se mohu usmívat. Vždycky si jen řeknu: „Kdybys hochu věděl…“

Lucie B. (64), Mělník