Dlouho jsem přecházela zcela jasné příznaky vyhoření. Až jednoho dne jsem prostě pochopila, že dál už takhle nemůžu. A podala jsem výpověď. Bylo to nejlepší rozhodnutí mého života.

Už bude pomalu pět a já tu stojím od pravého poledne. Nohy mě možná trochu bolí, ale sílu mi dodává úžasný pocit štěstí. Baví mě pozorovat, jak lidé už dopředu mlsně nahlížejí přes půl na vystavené zmrzliny v chladícím boxu.

Slyším, jak se dohadují, které kombinace vyzkouší a jestli si k tomu zvolí karamel, slaný karamel nebo budou chtít celé veledílo posypat praženými oříšky. A ještě víc mě těší, když ve frontě, která je tu skoro pořád, poznávám známé tváře. Ano, lidé se vracejí. A to je dobré znamení.

Kancelářská myš

Vdávala jsem se, dnes už vím, že zbytečně brzy. Ale čekala jsem tehdy Marušku. To ovšem udělalo dost velkou čáru přes rozpočet mým plánům. Skončila jsem střední školu a doufala, že půjdu na vysokou. Místo toho jsem skončila na mateřské dovolené.

Maruška byla moje zlatíčko a ze mě se stala starostlivá matka. Pořídili jsme si s manželem ještě druhé dítě, chlapečka. A byli jsme celkem spokojení.

Samé nepříjemnosti

Když děti povyrostly, nastoupila jsem do zaměstnání jako administrativní pracovnice. Vlastně jsem neměla vůbec žádné zkušenosti. A tak jsem dělala jednu botu za druhou.

Dnes mi to přijde spíš komické, tehdy to ale mělo na mé sebevědomí přímo katastrofální následky. Připadala jsem si hloupá, neschopná, směšná, ubohá. Nikde jsem příliš dlouho nevydržela a střídala zaměstnání stále na stejné pozici.

Konečně mě přijali

Pak jsem si konečně našla místo, kde se mnou měli dostatečnou trpělivost. Mojí klikou bylo také to, že i přes svou nešikovnost, ovládám celkem dobře moderní technologie. Stala jsem se proto nepostradatelnou součástí jedné kanceláře.

Chvíli jsem pociťovala velké zadostiučinění a radost. Myslela jsem si, že jsem našla místo svého života, kde budu až do důchodu. Jenže vše dopadlo jinak.

Krize doma, krize v práci

Děti už dospěly a vylétly z hnízda. Zůstali jsme s manželem sami a najednou náš vztah začal drhnout. Naše jediné společné téma – děti, už neexistovalo. Cítila jsem hrozné prázdno.

A ve stejnou dobu se ten velký pocit stagnace a nechuti, začal projevovat i v mé práci. Najednou mě prostě vůbec nic nebavilo. Ani doma, ani v kanceláři. Chtělo to radikální řez.

Šlo to ráz naráz

Naše manželství skončilo. Dohodli jsme se na tom celkem v klidu a rozešli se téměř přátelsky. Ještě chvíli jsem se svým pocitem vyhoření v kanceláři statečně bojovala. Bála jsem se jako rozvedená přijít o práci.

Pak jsem ale jednoho dne ráno vešla do kanceláře, podívala se na svůj stůl, kde jsem sedávala už přes dvacet let a řekla si. A dost. Jak ve snách jsme ještě ten den dala výpověď.

Plním si svůj sen

Už jako malá holka jsem chtěla točit zmrzlinu do kornoutů. No a teď se mi to mohlo konečně splnit. Pustila jsem se do podnikání a založila si malou „zmrzlinárnu“. K mé velké radosti se ke mně připojila moje dcera. A tak vznikla naše rodinná firma.

Vyrábím domácí, poctivou zmrzlinu a lidé to dovedou ocenit. Jezdí k nám od jara do podzimu i dost z daleka. Stavují se místní i turisté. A hlavně, jak už jsem řekla se vracejí. A já se konečně cítím šťastná, volná, užitečná. Už bych mohla jít do důchodu, ale mě ta práce moc baví.

Věra J., střední Čechy