Moje maminka byla celý život v domácnosti. Vždycky měla doma naklizeno a nepamatuji si na den, kdy by na stole nestála teplá večeře.

Nikdy neměla ambice jít do práce a takzvaně dělat kariéru. Tatínek nás v pohodě uživil a v životě své ženě nedal najevo, že by si ji snad nevážil. Měli hezký vztah a já jsem jim vděčná za to poklidné dětství.

I díky němu jsem v sobě našla sílu na to, abych se zdravým rozumem zvládala to peklo spojené s matčinou nemocí.

Tatínek odešel do penze ve dvaašedesáti letech. Do té doby pracoval jako ředitel jednoho menšího státního podniku a díky téhle skutečnosti dosáhl na slušný důchod. On i maminka byli ještě v té době plní zdraví a síly, takže si spolu volno užívali.

Hodně chodili na procházky, sem tam si zašli do divadla, jezdili i na chatu – prostě ideální život dvou starších  lidí, kteří se mají rádi. Tahle pohoda trvala nějakých patnáct let.

Roztomile střelená

Za rodiči jsem pravidelně jednou týdně chodila – buď sama, nebo s dcerou, velmi výjimečně jsem vytáhla i manžela. K tomu, abych si uvědomila, že se kolem matky děje něco podivného, jsem potřebovala poměrně dost času.

Tatínek totiž dokázal obrušovat hrany naprosto všemu, co byť jen z dálky připomínalo problém. Že maminka vyběhla ven pro chleba a místo něho přinesla lak na vlasy? Že uklidila klíče do mrazáku a ke svíčkové uvařila brambory místo knedlíků?

To buď odbýval tatínek mávnutím ruky (všichni jsme občas roztržití, ne?), anebo se smál. A když jsme spolu byli sami, prohodil třeba: „A víš, že jsem rád? Teď, když je maminka takhle roztomile střelená, se s ní aspoň nenudím.“

Potíže se stupňovaly

Maminka ale bohužel přitvrdila. Jednou, když byl tatínek na rybách, nechala přetéct vanu tak, že vytopila dokonce i sousedy ob jedno patro. Jindy zase nechala celou noc otevřené dveře do bytu.

Ale teprve v ten den, kdy nechala v kuchyni puštěný plynový hořák, aniž by ho zapálila, a v klidu se odešla dívat do obýváku na televizi, došlo i tatínkovi, že do jejich života vstoupil Problém.

Absolvoval s maminkou kolečko po doktorech a po mnoha vyšetřeních to bylo jasné.

Měla namalovat, kolik je hodin

Až mnohem později (nejspíš si nejdřív musel sám v sobě tu novou skutečnost zpracovat), mi tatínek alespoň částečně popsal, jak vyšetření v nemocnici probíhala.

Doktor, psychiatr, se prý začal ptát maminky po vyloučení dalších možných příčin jejího podivného chování na naprosto banální věci – například na to, kolikátého je, jaký je měsíc, jaký rok, chtěl po ní, aby nakreslila ručičky na hodinách v určitém čase, aby si zapamatovala jednoduchá slova, aby odříkala své telefonní číslo, aby něco spočítala, nakreslila… Maminka se moc nechytala, připadala mu jako vyděšené dítě, které propadá ve škole u zkoušky.

Když mi to líčil, tak plakal. Přesto si tatínek zachoval nadhled. Uklidňoval mě: „Prostě tu holt budeme žít ve třech. Já, maminka a pan Alzheimer. Nějak to zvládneme, neboj.“… no, nezvládli.

Tatínek umřel na infarkt tři roky poté, co si oficiálně vyslechl diagnózu své ženy.

Na nemoc jsme zbyly samy

Na pana Alzheimera jsme zůstaly s maminkou samy. Byla jsem připravená na boj, ale to, co následovalo, předčilo i mé nejčernější obavy. Ze začátku jsem se u matky stavovala dvakrát denně. Ráno a k večeru po práci.

Až na drobná nedorozumění se sousedkou (maminka si prý pouští ve tři ráno nahlas televizi) všechno probíhalo relativně v pohodě. Nosila jsem jí jídlo a čisté prádlo, a když bylo třeba, tak jsem jí lehce poklidila.

Když jsem jednou zjistila, že se možná celé dva dny nedotkla ničeho, čím jsem jí naplnila ledničku, že pila jenom vodu a že za celou dobu nesundala noční košili a župan, došlo mi, že přituhuje. Rozhodla jsem se, že ji nastěhuji k nám do bytu.

Spala by v pokoji naší dcery, která beztak trávila většinu času na škole v Praze.

Měl ji za rozmazlenou

Ukázalo se, že problém je ještě závažnější, než se původně zdálo. Manžel se postavil velmi striktně proti. Mé rodiče téměř od samého začátku našeho vztahu „nemusel“ a na maminku měl jasný názor.

Koukal na ni jako na rozmazlenou sobeckou paničku, která byla líná jít do práce a druhým pořád z nudy kafrala do života. Moje matka ho zkrátka iritovala a bránit ji nemělo cenu. Už jsem to zkoušela tolikrát a marně…

Život se mi drolil pod rukama

K mamince jsem se nastěhovala. Můj muž bydlel doma sám, dcera přijížděla z Prahy sporadicky. Se svým přítelem si pronajala malý byt, k vysoké škole si našli i práci, měli svůj svět.

Čím dál intenzivněji jsem si uvědomovala, že se mi život, který byl do té doby celkem spokojený, drolí pod rukama. V práci jsem si domluvila zkrácený úvazek a chodila tam jen na čtyři hodiny.

V tu dobu kontrolovala maminku sousedka, za peníze a za to, že jsem jí také nakupovala. Měla bolavé nohy, jinak ale byla v naprostém pořádku a mohla jsem se na ni spolehnout

S maminkou to šlo ovšem dost rychle z kopce. Byla čím dál roztržitější a podrážděnější, někdy zase byla naopak silně apatická, přestala se orientovat v čase. Ve dvě v noci mi šla dělat snídani a budila mě do práce.

Ječela na mě, že přijdu pozdě a že jsem ulejvák. Jindy se přenesla v čase o desítky let zpátky a začala mi nadávat, že mám binec v pokojíčku a že jsem si ještě nenapsala úlohu. A ať se prý těším na to, až přijde tatínek z práce domů!

Kdybych z toho všeho nebyla tak vyčerpaná, možná by mě její hlášky sem tam i pobavily.

Přidal se stihomam

Co ale bylo nejhorší – začala trpět stihomamem. Například byla přesvědčená o tom, že ji chce sousedka zabít, konkrétně zapíchnout nožem. Jednou dopoledne, když jsem byla v práci, proto vyhodila všechny nože z okna. Jen zázrakem nešel zrovna nikdo po ulici.

Maminka začala být nebezpečná sobě i druhým, a já se k tomu musela postavit. S těžkým srdcem jsem přestala chodit do práce a až moc dobře si uvědomovala, že ztrácím jediné pojítko mezi normálním světem a nemocným světem své matky.

Zůstala jsem s ní „na plný úvazek“ a sama jsem z toho všeho nezačala bláznit jenom proto, že jsem se mohla spolehnout alespoň na částečnou pomoc sousedky.

Během těchto dvou nebo tří hodin, které byla ochotná obětovat, jsem zaběhla nakoupit, nebo jsem se šla třeba jen tak nazdařbůh projít. Finance naštěstí nebyly problém, tatínek našetřil celkem dost na to, aby sobě i mamince zabezpečil důstojné stáří.

Kdyby chudák tušil… Z peněz jsem brala opatrně a po malých částkách, nevěděla jsem, jak dlouho to peklo bude trvat. Na svého manžela jsem se bohužel spolehnout nemohla. V té době jsme se hodně odcizili.

Vzácné chvíle prozření

No a teď už to hodně zkrátím, protože zacházet do detailů by bylo k osobě mojí maminky neuctivé.

Jen naznačím, že postupem doby úplně zapomněla na to, že někdy dodržovala nějaké hygienické návyky, že sama chodila na záchod… To už byl takový rozpad osobnosti, že jsem byla nucena to vzdát.

Umístila jsem ji do důstojného zařízení a už ji chodila jenom každý den navštěvovat. Pouze ve velmi světlých chvilkách si uvědomovala, kdo jsem. Ty přicházely ale už jen velice sporadicky. Nakonec už si vůbec nevzpomínala. Bylo to pro mě strašné.

Jeden život končí, jiný začíná

Když umírala, držela jsem ji za ruku. V jednu chvíli mi ji překvapivě pevně stiskla. Myslím, že v momentu, kdy odcházela, byla opravdu se mnou. Mezitím se mi rozpadlo manželství a já se pomaličku hrabu z nejhoršího.

Nad vodou mě drží práce a taky fakt, že dcera čeká miminko. Budu jí s ním pomáhat a už se na to moc to těším. Po studiích se totiž nastěhovali s přítelem do bytu po mé mamince a já je tak mám nablízku. Co víc si můžu přát?

Olga A. (55), Zlín