Monika byla nejhezčí holka z naší partičky. Zrzka se zelenýma očima a vyzývavým úsměvem snadno získávala pozornost mužů všech věkových i finančních kategorií. Mohla si vybírat a také si vybírala. Bohužel, špatně.
Na učňáku jsme se často předháněly v představách, jaké květinářství bychom si otevřely, kdyby mohlo být naše.
Práce s pěstováním sazenic na rozbahněných nebo naopak rozpálených nekonečných záhonech a v obřích sklenících nás vůbec nebavila, ale vázat voňavé barevné kytice jsme chtěly všechny. Nejšikovnější na to byla právě Monika.
V době rudých karafiátů s asparágusem dokázala uvázat úchvatný pugét z heřmánku, hledíků, řebříčku a kopretin, jaký by chtěla dostat od ctitele každá z nás. A dělala to tak nějak mimochodem, bez velkého úsilí.
Přitahovali ji prevíti
Na trzích, kde jsme mívaly stánek v rámci praxe, sklízela obdiv zákaznic, ale především mužů – zákazníků, kterým přidávala svůj úsměv jako bonus.
Ti slušní jí ho oplatili a nechtěli drobné nazpět, ti neslušní utrousili lechtivou poznámku a přebytečné drobáky koukali zinkasovat. Zvlášť k blonďákovi s patkou spadlou přes oko byla štědrá.
Zamilovala se do něj na první pohled a dala by ḱdo ví co, jen aby s ním mohla jít na pouť nebo na diskošku. A blonďák neměl důvod jí tohle přání neplnit, zvlášť, když jí penízky v kapse cinkaly. A když necinkaly… vytratil se. Měl zvláštní nadání objevit se i zmizet v pravou chvíli.
Hvězdný start
Když po revoluci přišel čas plnit si sny, neměly jsme žádná dost peněz na vlastní podnikání, ale časem jsme si každá našla v květinářstvích místo.
Moniku tehdy balil moc hezký a prima kluk ze slušné rodiny, který obchodoval v Německu a vozil k nám krásné dekorační předměty. Šikovností Moniky byl tak nadšený, že na její jméno pronajal krámek a dal jí peníze, aby si jej zařídila podle svého.
Pomohl jí získat dodavatele květin, sám přidal košíčky, vázičky, stuhy, svíčky, nádherně dekorované ubrousky a další hezkosti a Monika otevřela s velkou slávou své Květinové nebe.
Návrat vydřiducha
Mladík tehdy doufal, že to bude ráj pro ně oba – pracovní i soukromý. Jenže se ve městě z čistajasna objevil Blonďák a zlehka navazoval na staré časy. Zřejmě vybaven bohatými zkušenostmi, šel na věc pomalu, nenápadně, jakoby mu o nic nešlo.
A jak to odhadl, tak se i stalo. Monika mu sedla na lopatu stejně snadno jako ježibaba Jeníčkovi s Mařenkou. Slušňák byl často pryč za obchodem a Monika měla prostor hýčkat si hada na prsou. Čím méně naléhal, tím víc mu nutila peníze.
A nejen to, často krám zavírala, aby mohla využít každou příležitost, kterou jí Blonďák dal. Netrvalo dlouho a objevila se konkurence.
Slušňák dlouho nic netušil, ale pak mu došlo, že finanční i citovou investici do Moniky může odepsat a své podnikání nasměroval do jiných končin.
Týrání „neviděla“
Monika zůstala na výdělky sama, ale na utrácení měla spolehlivého parťáka. Snažily jsme se jí domluvit, otevřít oči, ale marně. Ze svého životního stylu slevit nechtěla. Tržby slábly, dlužila za nájem, dodavatelům, půjčovala si peníze a dluhy nesplácela.
A když nebyly peníze, nebyla ani láska. Protože nedokázala platit Blonďákovy potřeby, místo sladkých řečí se jí dostalo hořkých urážek a tvrdých ran.
Když pak i v obchodě nosívala sluneční brýle a v létě dlouhé rukávy, aby nebyly vidět modřiny, poslaly jsme za ní paní z organizace, která pomáhala obětem domácího násilí. Mělo to jediný výsledek – Monika s námi přestala mluvit.
Ale krám zase otevírala častěji, aby vydělala. Dokonce se pustila do sběru byliny a vyráběla vonné polštářky. Obchody zase trochu rozhýbala, ale okouzlující úsměv už nerozdávala.
Tehdy jsme se začaly víc vídat, pomáhala jsem jí s šitím a přípravou dárkových balíčků. Svěřila se mi, že touží po dítěti, a že až si našetří, vysadí antikoncepci.
Jenže začala mít urputné bolesti hlavy, občas i omdlévala, ale přičítala to nevyspání a řešila prášky proti bolesti.
Modřiny a oděrky na jejím obličeji i těle přibývaly stejně jako vysvětlení, že rozespalá po tmě narazila do skříně, zvrkla si nohu na vysokém podpatku atd.
Nikdo těm báchorkám nevěřil, všichni jsme viděli, jak se z krasné, života plné a kdysi úspěšné holky stává troska. Jí ale zajímalo jediné – jak získat peníze, dokonce zfalšovala doklady kvůli půjčce a od soudu odešla s podmínkou.
Láska za každou cenu
Jednou, když jsem za ní přišla do krámu, zářila na dálku. Léta jsem ji takhle neviděla. Jsem těhotná, pošeptala mi a mě polilo horko a vyhrkla jsem: Co na to Blonďák? Ještě to neví, ale bude mít radost.
Přeběhl mi mráz po zádech a dala bych na modlení, kdybych věděla, že jí to pomůže. Druhý den, neotevřela, nebrala telefon, až večer mi volala, že s Blonďákem oslavovali a nějak to přepískli. A že si nejspíš udělá pár dní volno.
Příští den jsem ji potkala v sámošce. Byla obalená v šátku, protože ji prý rozbolel zub a má od něj napuchlou pusu. Pozvala mě na příští den na kafe, že Blonďák zase odjel na pár dní na montáž. Ale už mi neotevřela.
Když ji policie objevila v bytě na podlaze, byla mrtvá. Zemřela prý na mozkovou mrtvici. Bezprostřední cizí zavinění prokázáno nebylo, ale nikdo mi nevymluví, že nezabily v všechny ty rány, které kdy schytala.
Zamilovala se do chlapa, který jí lásku oplácel pěstí, ale opustit ho nedokázala a pomoc odmítala. Škoda. Kéž by aspoň příběh téhle zaslepené holky otevřel oči těm, které ještě mají šanci.
Jindra P. (55), Mikulov
