Chtěli jsme si jen vypěstovat trochu zeleniny a bylinek. Za rok se z nás stali farmáři. Zahrada nám nestačí, koupili jsme pole i s rybníkem!

Opravdových přátel jsme měli s manželem poskrovnu, ale ti, kteří s námi právě seděli na zahrádce, k nim rozhodně patřili. Byli jako my, letití manželé a měli se celý život moc rádi. Tři manželské dvojice, pod starým ořechem, spřádali svoje přání a tužby.

Nápad nás zprvu ohromil

„Já bych tak choval drůbež. Domácí vajíčka, ty mají dneska budoucnost!“ prohodil Toník a jeho žena Bětuška se k němu nadšeně přidala: „Slepičincem bych hnojila zeleninu. Ta má budoucnost vždycky!“ Já je mlčky poslouchala v duchu souhlasila.

Jenže, naše malá zahrádka na něco takového nebyla přizpůsobená! Nebyl by to můj muž, kdyby neoponoval. Prý nám tak malý pozemek stačí. Když se chce, jde všechno. Poslední z trojice manželských párů se tvářila nějak divně. On zaraženě a ona skoro naštvaně.

„Je ti něco, Aničko?“ zeptala jsme se kamarádky a ona vybuchla: „Už dávno jsme vám chtěli něco říct, ale tady ten můj Váhal mi to zakázal!“ Ukázala prstem na manžela a ten zrudnul. Neříkal vůbec nic, jak bylo jeho zvykem.

Těšili jsme se jako malí

Od Aničky jsme se hned vzápětí dozvěděli, že mají možnost koupit velkou zahradu a také pole. Dokonce s přilehlým rybníkem! „No ale kde na to chcete vzít?“ zeptal se Toník a hned uslyšel odpověď: „Od vás! Od všech. Založíme družstvo!

Všichni jsme oněměli údivem. Co je to za nápad? Parta sedmdesátníků bude na stará kolena zakládat nějaké družstvo? Anička si ale stála na svém: „ Viděla jsem dokument z ciziny. Je to tam běžné. Na co nemá jednotlivec, parta lidí ano!

Jen tak se dočkáme nějakého kloudného výsledku!“ Začali jsme se dohadovat jeden přes druhého. Každý měl nějaký nápad! Byla už dávno noc, když jsme se rozešli do svých domovů. Všem nám bylo jasné, že bez družstva se neobejdeme.

Začneme pěstovat zeleninu ve velkém! A chovat slípky také…

Prosperitu vystřídal zmar

Všechno bylo vlastně jen jako. Žádné úřady, žádná smlouva. Jen plácnutí ruky a ručně popsaný list papíru. A také vklad. Každý dal, co měl, ale nakonec se sešlo dost. Dost na koupi zahrady, dvou polností a také nějaké té techniky. Bez traktoru by to nešlo!

Jen zrýt polnosti, obehnat je plotem a postavit několik kurníků nám trvalo skoro rok. Byli jsme udření, ale šťastní. Zapojili jsme děti i vnoučata. Úroda byla lepší, než jsme si vůbec dokázali představit.

„Už vím, o čem je rčení kozel zahradníkem!“ smála se Anička, ale Bětky se její slova dotkla: „Víš, kolik knížek jsem nastudovala? Jen nechat vyklíčit sazenice mě stálo spoustu bezesných nocí!“ Málem jsme se všichni pohádali.

Dva roky prosperity se najednou proměnily ve zmar. Všechno se z ničeho nic začalo hatit. Zelenina se neurodila a slepice skoro přestaly snášet. Dostaly nějakou nemoc a léky nás stály majlant.

Chtěli jsme se vším seknout

Rodinní příslušníci se začali vymlouvat na nedostatek času. Chtěli místo dřiny na poli jezdit na dovolenou a užívat si. Neměli jsme jim to za zlé, v jejich věku jsme nebyli jiní. Zůstali jsme sami. Byli jsme čím dál víc unavenější a také nevrlejší.

Mluvili jsme jen o nemocech a řešili problémy. Občas jsme se dokonce i pohádali. Práce už nás netěšila jako dřív. Ta tam byl počáteční zápal, ta tam náš bezbřehý optimismus. „Už nemůžu. To zemědělské podnikání byl asi omyl,“ přiznala Anička a já souhlasila.

Cítila jsem v těle každý sval, i ten, o kterém jsem až doteď vůbec nevěděla. Ani můj manžel už nehořel nadšením. „Je načase přiznat porážku. Tolik polí je nad naše síly! Ani rybník mi už nedělá radost! Za celou tu dobu jsem neměl čas si jít zarybařit.

To není důchod, to jsou galeje!“ V tom, k našemu úžasu promluvil pan Váhal neboli Zdeněk. Nemluva byl najednou mluvný až až!

Reklamu nám dělá slepice

Postavil se, povytáhnul kalhoty stejným gestem, jako to dělal už v první třídě. Vlastně se za tu věčnost ani moc nezměnil! Přejel nás přísným pohledem: „Že se nestydíte, házet tak rychle flintu do žita, vlastně do brambor, ehm, ehm.

Něco mě napadlo, ale nesmíte se mi smát!“ Všem nám vyrazil dech. Něco tak bláznivého by nás nenapadlo ani ve snu! „Najmeme si slepici. Reklamní slepici! Ne pravou, ale nějakého brigádníka. Bude jako chodící reklama!

My se přestaneme dřít, práci za nás budou dělat mladí, když jim dobře zaplatíme. Přesídlíme k rybníku a otevřeme si malý krámek. Se zeleninou a ovocem, vajíčky a také nějakými pochoutkami. Třeba koláčky a tak…“ Bylo toho hodně, co nám Zdeněk navrhnul.

Nestačili jsme se divit. Překvapil nás, to jsme museli uznat. Ve všem jsme mu dali za pravdu. Stali se z nás družstevníci se vším všudy. I s tím ziskem! Jen ta naše reklamní slípka je náročná. Pořád by chtěla nějakou místo zrní výplatu…

Ivana T. (70), Chebsko