Běžela jsem se podívat, zda paní v rozbitém autě nepotřebuje moji pomoc. Zatím, co jsem volala sanitku, mi někdo ukradl kabelku s doklady i penězi!

Občas mám smolné dny a ten, kdy se mě okradli, k nim rozhodně patřil. Hned ráno jsem rozbila svůj oblíbený hrníček na kávu a potom se pohádala se sousedkou. Přišla si půjčit, jako vždy, jen pytlíček s kořením. Jenže, ono to koření také není zadarmo.

Proč bych jí měla ze svého dávat kmín, skořici a pepř? Neuplynul týden, kdy by něco nepotřebovala. O vracení se nikdy nemluvilo. Vybouchla jsem a řekla, že nemám. Byl z toho pěkný oheň na střeše!

Těšila jsem se na dceru

„No, tady se zase někdo vyspal do růžova,“ smál se mi manžel. To ještě netušil, že to nejhorší na mě teprve čeká. K večeru mi zavolala dcera, zda bych jí nemohla půjčit nějaké peníze. Potřebovala je na živobytí, protože v zaměstnání nedostala mzdu.

„Ale oni mi ji pošlou, mají jen zpoždění!“ ujišťovala mě, když jsem ji nabádala, aby si našla něco jiného. Pracovala v malé neziskovce u zvířat a svoji práci milovala. Někde v kanceláři by byla nešťastná. Ochotně jsem se nabídla, že jí peníze dovezu.

Bydlela v sousedním městě, jen o pár kilometrů dál. S manželem jsem počítat nemohla, měl už v sobě dvě lahve piva. „No to víš, dodržuji pitný režim!“ tvrdil a já jen naštvaně pokrčila rameny.

Deset tisícovek jsem hodila do kabelky, zabalila čerstvě upečený koláč a trádá, vzhůru za dcerou! Těšila jsem se, že ji po delší době uvidím. Že s ní konečně proberu všechny novinky, co se mi udály.

Utíkala jsem k cizímu autu

Hned jak jsem vyjela z města na okresní silnici, mi do očí padlo auto u kraje silnice. Na první pohled vypadalo v pořádku, ale stálo nějak nakřivo a na takovém nelogickém místě. Žádné odpočívadlo, žádná cesta, nic. Jen silnice.

Projela jsem kolem a uviděla za volantem paní. Vypadala, že spí! Moc chuti zastavit jsem neměla, ale svědomí mi nedalo. Musím se jí zeptat, zda něco nepotřebuje! Než jsem se rozmyslela, byla jsem od ní notných pár metrů dál.

Couvání mi nikdy moc nešlo, dokonce jsem kvůli tomu musela opakovat zkoušky v autoškole. Raději jsem zaparkovala a běžela zpět k té paní. Myslela jsem na manžela, jak by se mi vysmál. Měla jsem na něho trochu vztek.

Kdyby se trochu omezil v pití piva, mohl řídit on a já se jen bezstarostně vezla. Pozorovala bych krajinu kolem a užívala si pohodlí. Takhle jsem byla na všechno sama!

Oběť nehody se chovala divně

„Haló, paní, není vám nic?“ zaťukala jsem na okénko, ale ona nic. Nereagovala! Ani se nehnula. Na chvíli mě napadlo, zda není mrtvá? Nakoukla jsem přes sklo dovnitř a připadalo mi, že má nějak divně zkroucenou nohu. Sáhla jsem do kapsy kalhot pro telefon.

Nosím ho vždycky u sebe, protože v kabelce se mi pokaždé záhadně ztratí a hledám ho na dně, ve všem tom svém haraburdí, nekonečně dlouho. V tom se paní probrala a stáhla okénko.

„Nic mi není, nikoho nevolejte, jen jsem sjela trochu ze silnice…“ tvrdila, ale mě připadalo, že je z té nehody v šoku. Že není schopná o sobě rozhodovat. Vlastně byla celá taková divná! Chvíli jsem váhala, zda ji poslechnout, nebo dát na svůj instinkt.

Potom jsem se rozhodla volat. Raději si nechat vynadat, než mít někoho na svědomí!

Moji pomoc nechtěla

Ona ale stále naléhala. O kousek jsem poodstoupila a proti její vůli přivolala záchranku i policii. „Ženská, starejte se o sebe! Co se tady do mě montujete?“ začala na mě křičet, ale mě to jen utvrdilo v domněnce, že není v pořádku.

Myslela jsem, že se třeba uhodila do hlavy a má nějaké krvácení. Člověk nikdy neví! Do příjezdu sanitky uteklo jen pár krátkých chvilek. Byla jsem už zbytečná a vydala se ke svému autu. Potřebovala jsme si sednout. Z toho rozčílení se mi třásla kolena!

Ztěžka jsem usedla za volant. „Musím si dát něco sladkého!“ pomyslela jsem si a snažila se vedle sebe nahmatat kabelku. Nějakou tu sladkost jsem měla vždycky s sebou. Kabelka ale vedle na sedačce nebyla. Ani nikde jinde. „Okradli mě!“ bylo mi hned jasné.

Auto jsem totiž asi nezamknula. Kde se ale na opuštěné silnici vzal zloděj, to jsem netušila.

Místo nemocnice skončila na služebně

Vlastně jsem mohla být ráda, že mi neukradli auto. Zůstalo i s klíčky v zapalování na svém místě. Rozběhla jsem se zpět k místu nehody té paní.

Všechno jsem hned zčerstva nahlásila policistům, kteří zavolali kolegy z oddělení krádeží… Když jsem jim znovu všechno vylíčila, dost divně se po sobě dívali. Jakoby věděli něco, co já ne! „No víte, nejste jediná, kdo těm povedeným ptáčkům naletěl.

Ta ženská si hraje na oběť nehody a její partner mezitím krade. Ale vy jste na rozdíl od ostatních okradených zavolala sanitu. Tak si ji vyzvedneme přímo v nemocnici! Peníze jsem dostala zpět ještě téhož dne. A z oběti krádeže jsem se stala hrdinkou. Díky mě se podařilo dopadnout párek prohnaných recidivistů!

Alena S. (59), Mělník