Kamarádství je dobré v tom, že si lidé rozumějí po všech stránkách a mohou si říct všechno na světě. Nikdo není citlivý, urážlivý a netolerantní a jeden druhému odpouští.
Po kamarádství může přijít láska, kde se všechny tyto pěkné vlastnosti rozvíjejí. Dva se milují, umí své chyby tolerovat. A úplně nejkrásnější je manželství – jenže tím to všechno obvykle končí. Najednou už není třeba být citlivý tolerantní a podobně. V mém příběhu jde právě o nespokojené manželství.
Když jsem byla ještě naivní a nezkušená, zamilovala jsem se na život a na smrt do jednoho mládence. Jmenoval se David a pracoval jako docela vysoce postavená osoba v jedné nejmenované firmě. Naše seznámení bylo tak trochu netradiční, ne jako u jiných lidí – ani v práci ani na diskotéce nebo podobně. Seznámili jsme se na pohřbu ve vesnici, odkud jsem pocházela. Všichni se loučili s jedním člověkem z naší vesnice, jehož čirou náhodou znal i David. Když jsme se dali dohromady, nebyli jsme spolu příliš mnoho, protože David jezdil hodně na služební cesty, takže jsme si psali maily nebo jsme si volali. A tak to probíhalo dlouho, až dokud se naše láska nedostala do takového stádia, že jsme už nemohli být bez sebe a vzali jsme se. Na začátku manželství to všechno pokračovalo moc pěkně, spousta lásky, tolerance, chápavosti a to nejpodstatnější, žádné hádky. Po roce a půl oficiálního vztahu, když jsem otěhotněla a čekala miminko, začalo pomalu zhasínat to krásné, co bylo předtím. Avšak nejhorší na tom bylo, když Davidovi nabídli místo v zahraničí, a já jsem se musela odstěhovat s ním do cizího prostředí, kde jsem nikoho neznala. Z jiné stránky to bylo samozřejmě výhodné, protože jsme měli takto více korunek na rodinný rozpočet, což bylo zapotřebí. Ovšem nevýhodou bylo to, že jsem tam nikoho neměla, nikoho neznala, ba dokonce jsem se musela ještě zdokonalit v řeči. David mi sliboval, že všechno zvládneme společně, i když to bude trochu těžké, ale my dva na to přece máme. A tak jsme se odstěhovali z rodné země pryč. Ze začátku mi David opravdu pomáhal ve všem. Jenže později měl dost práce a začal chodit pozdě domů. To nebylo vše, abych to neměla tak jednoduché, zanedlouho po prvním porodu jsem čekala druhé dítě. Stala jsem se tudíž totálně závislou na Davidovi – jako kdyby si mě pojistil, když chodil pozdě domů z práce. A na mně byla domácnost, děti, nákupy no prostě všechno. Najednou nemusel být David se mnou, ani s dětmi. Když sem tam přišel dřív z práce a já jsem se těšila, jak budeme spolu, po případě si vyjedeme jako rodinka někam na výlet, tak prohlašoval, že je hrozně unavený. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ani já to nemám lehké, že to mám nejspíš i o trochu těžší než on. David mi na to řekl, že mi sice rozumí, ale on je velmi unavený a tím to hasne. To, že jsem v noci vstávala ke dětem a že jsem se od rána musela starat o domácnost a neměla jsem si s kým popovídat, pro Davida vůbec nebylo podstatné. Podstatné bylo to, že on je unavený. Byla jsem celé dny sama s dětmi, i k lékaři jsem s nimi chodila jen já a nemohla jsem si dovolit být unavená, ale on měl prostě přednost.
Jednoho dne jsem se na Davida rozhněvala a pohrozila mu, že pokud to bude takto pokračovat, tak se vrátím zpět domů a rozvedu se. Byla jsem natolik zoufalá, až jsem mu řekla, že ani děti už pak neuvidí. Nějakým zázrakem to na chvíli fungovalo. David se změnil, chodíval dřív domů, začal se věnovat rodině. A já jsem byla zase šťastná, a myslela jsem si, že to bude takto dlouho pokračovat. Už jsem si mohla i sama bez dětí vyběhnout na nákupy a sednout si na kávu. Našla jsem si i kamarádku, dokonce z blízkého okolí. Konečně jsem mohla i s někým promluvit. Avšak štěstí netrvalo dlouho. Zase začal ten samý koloběh jako před tím. Davidovy pozdní příchody… ale to nebylo všechno. Stávalo se, že domů vůbec nepřišel. A pokud byl náhodou doma, tak byly jen hádky a křik. David že nemůže to či ono, jemu se zkrátka nechce, jeho nejoblíbenější slovo „potom“. A děti rostly, potřebovaly více pozornosti a hlavně více trpělivosti. Jenže já na všechno byla sama. V domácnosti David ani rukou nepohnul, s dětmi si sice trochu hrál, ale to bylo vše. A můj pohár trpělivosti znovu přetekl a já znovu začala mluvit o rozvodu. Tentokrát to však nepomohlo. David začal chodit domů i opilý. To už jsem nezvládla, popadla jsem děti a odjela domů, nejprve jen na pár dnů, aby se vylekal. Reagoval na to tak, že si našel jinou. To byla tečka za naším krásným tolerantním a láskyplným manželstvím. Já jsem se definitivně odstěhovala i s dětmi a zažádala o rozvod. Davidovi jsem v mailu připomněla, jak byl kdysi tolerantní, chápavý, citlivý a hlavně to, jak tvrdil, že mě „moc miluje“. Takhle jsem dopadla, když jsem tomu uvěřila a přizpůsobila se…
Eva (29), západní Čechy
