Až do skončení povinné školní docházky jsem byla hodně pilná žačka. Učení pro mě bylo vždycky na prvním místě a kamarádky až na druhém. O nějakém chození s klukem jsem vůbec neuvažovala.
Vzhledově jsem byla spíš taková průměrná holka, žádná hvězda, kolem které by neustále spolužáci obletovali. Nebyla jsem však ani žádná nesympatická „šprtka“. Kdybych bývala chtěla, mohla jsem klidně s někým chodit. Dávala jsem však přednost samým jedničkám na vysvědčení. Dostala jsem se na výběrové gymnázium a můj přístup byl stejný i tady, alespoň na začátku. Vlastně celý první ročník… protože v tom druhém jsme na angličtinu dostali nového profesora, Martina Majera. Bylo mu méně než třicet a nebyl na škole žádným začátečníkem – vídala jsem ho už předtím, jenže nás neučil. Nyní, kdy jsem ho měla možnost ze své první lavice sledovat několikrát týdně, došlo k tomu, co mě samotnou zaskočilo. Zamilovala jsem se do něho…
Zpočátku to vypadalo docela nenápadně. Sama sobě jsem musela přiznat, že je mi angličtinář sympatický a že se mi líbí i jako muž. Hned jsem se ale vždy v duchu okřikla, že takové myšlenky jsou naprosto nevhodné. Vždyť mi bylo teprve šestnáct a půl. A mezi profesorem a studentkou přece nemůže existovat žádný citový vztah. Nebo snad může? Co se týkalo mě samotné, za pár týdnů jsem měla jasno. Láska ve mně rostla geometrickou řadou a sílila ze dne na den. Docházelo k tomu, že jsem se většinou při pohledu na profesora Majera červenala. Říkala jsem si, že mu to musí být jasné. A cítila jsem se docela trapně.
Moje zamilovanost a touha, která se ve mně probudila, přinesly logické následky. Začala jsem se zhoršovat v učení – kromě jednoho předmětu: angličtiny. Na tu jsem se plně soustředila. Chtěla jsem být před profesorem Majerem dokonalá. Čím více jedniček a pochval jsem získávala v českém jazyce, o to hůře jsem dopadala v matematice, angličtině nebo fyzice. V pololetí se to ještě tak moc neprojevilo, ale na konci druhého ročníku jsem měla vysvědčení, jaké bych si před rokem ještě nebyla schopna připustit. „Co se to s tebou děje, Dito?“ nechápal otec, zvyklý na moje předchozí bezproblémové studium a vynikající známky. Těžko jsem mu mohla vysvětlovat, že jsem nešťastně zamilovaná do profesora angličtiny a všechno ostatní pro mě postupně ztrácí důležitost.
Během prázdnin se situace uklidnila, už proto, že jsem Martina – jak jsem mu pro sebe říkala – neviděla. Zůstávaly mi jen vzpomínky, ovšem natolik silné, abych si „nezačínala“ nic s žádným z kluků, kteří se mnou chtěli chodit. Ať už to bylo na brigádě nebo na prázdninovém pobytu u moře, všechny jsem kategoricky odmítala. Moje srdce patřilo jinému… jakkoliv jsem to těžko někomu mohla sdělit a jakkoliv jsem to těžko obhajovala i sama před sebou.
S blížícím se koncem prázdnin jsem se na rozdíl od jiných studentů nemohla dočkat školy. Důvod byl jasný. Přemýšlela jsem, co to se mnou udělá, až Martina znovu spatřím. Bylo to ještě horší, než jsem čekala. Jako by se můj marný a nevyslovený cit zdvojnásobil. I kdyby to angličtinář nevěděl už předtím, nyní by mu to muselo dojít… leda že by byl slepý. V jeho očích jsem několikrát spatřila, jak mě má přečtenou. V duchu jsem si představovala, že mě třeba někdy na chodbě osloví… nebo že mi napíše dopis. Nic takového se přirozeně nestalo. A žádný krok jsem ze své strany neudělala ani já.
Protrápila jsem se tak i třetím ročníkem gymnázia. Bez vztahu a bez zájmu o nějaké chození, třebaže mi i doma říkali, ať už si najdu nějakého kluka. Domnívali se totiž mylně, že můj stále se zhoršující prospěch souvisí se smutkem z toho, že nikoho nemám. Pro mě ale existoval jediný muž na světě – Martin Majer. Nevzdávala jsem se naděje, zvlášť poté, co jsem se dozvěděla, že není ženatý a nemá ani žádnou přítelkyni. Kolovaly o něm nejrůznější zvěsti, ale těm jsem nepřikládala význam. Pouze jsem všechny ty, kdo pomlouvali, tajně a upřímně nenáviděla.
Ve čtvrtém ročníku jsem se trochu vzpamatovala, zejména pod tíhou blížící se maturity. A rozhodla jsem se vůči Martinovi změnit taktiku. Jestliže jsem se dosud jiným vztahům kvůli své platonické lásce vyhýbala, nyní jsem jich naopak vystřídala několik… ale tak, aby to panu Majerovi bylo jasné a aby začal žárlit. Dál platilo, že jsme spolu nikdy nemluvili soukromě. Vybudovali jsme si však za tu dobu, co jsme se znali, řeč pohledů, která byla dostatečně výmluvná. Pátrala jsem v Martinových očích po známkách žárlivosti. Jedním z mých „kluků“, s nimiž jsem doháněla vše, co jsem zatím v mládí promeškala, byl i můj spolužák. Několikrát jsem se s ním objímala a líbala na chodbě právě před hodinou angličtiny. Cílem bylo, aby nás Martin viděl, což se mi párkrát podařilo. Zdálo se mi, že se na mě pak v hodině dívá trochu smutně a trochu pobaveně. Jako by chtěl říct: Dito, co mi to děláte? A v mém pohledu si mohl přečíst odpověď: to máte za to, že mě nechcete…
V posledním pololetí mě přestalo provokování bavit. Soustředila jsem se jen na učení. Stala jsem se znovu dívkou, která nadřazuje školní úspěch nad všechno ostatní. Zdálo se, že jsem se definitivně smířila se svým milostným neúspěchem. Maturovala jsem i z angličtiny a vytáhla jsem si přesně tu nejtěžší otázku, kterou jsem si nepřála. Můj výkon nebyl zpočátku dvakrát přesvědčivý. Angličtinář však „zapracoval“ a pomohl mi. Když jsem spatřila v jeho očích, jak moc mi fandí, vzpamatovala jsem se a zbytek otázky zvládla už suverénně.
Nadešly poslední dny středoškolského studia – slavnostní vyřazování a po něm maturitní večírek. Tam už jsme se k přítomným profesorům a profesorkám chovali úplně jinak, jako rovní k rovným. Já jsem hledala Martina, ale marně. Mrzelo mě, že nepřišel. Bolelo to natolik, že jsem se dokonce rozhodla odejít z večírku předčasně. Věděla jsem, že je to asi poslední příležitost vidět spolužáky pohromadě, ale zklamání z Martinovy nepřítomnosti bylo silnější. Už jsem skoro mířila k východu, když se profesor angličtiny objevil u vchodu. Zajásala jsem a hned jsem změnila své plány.
K tomu, abychom ve dvou prohodili pár slov, jsme se dostali až po nějaké chvilce. Sebrala jsem veškerou odvahu a protože jsem nyní už neměla co ztratit, zeptala jsem se: „Pane profesore, víte, že jsem do vás byla skoro celé ty tři roky, co jste nás učil, zamilovaná?“ Usmál se: „Myslel jsem si to, Dito.“ „Tak proč jste mi nikdy nedal nic najevo?“ přála jsem si vědět. Zvážněl a podíval se mi do očí. Vzpomněla jsem si na naši hru pohledů a nevyslovených slov. „Nebylo by to vhodné a vy to víte…“ řekl tiše. „A teď – teď už to vhodné je?“ položila jsem mu přímou otázku. „Vy se jen tak nevzdáváte, že?“ pokýval hlavou. „Víte co, promluvme si o tom v klidu… co třeba v sobotu odpoledne?“ navrhl a upřesnil místo schůzky, na kterou mě zval… Později jsme si připili na tykání a z večírku jsem odcházela v jeho doprovodu, šťastnější než když jsem udělala maturitu. To se stalo loni v létě a ten pocit ve mně přetrvává dodnes…
Dita (20), severní Morava
