Stalo se to mi před několika lety, když jsem byla doma ve svém pokoji.

Byl situován tak, že jsem musela projít dlouhou chodbou s dalšími třemi dveřmi, která zatáčela za roh. Seděla jsem v křesle, když se najednou zvedl vítr. Jsem si jistá, že to byl vítr nikoli průvan.

Ovál můj obličej a zamířil k oknu, kde zvlnil záclonu, ale jen její část. Rozpohyboval se pouze střed, kraje byly dál nehnuté. Ten vánek mi připomněl chlad, který jsem cítila, když jsem o pohřbu pohladila na rozloučenou ruku svého dědy.

Zemřel přesně v tomto pokoji. Když jsem si to uvědomila, nemohla jsem se překvapením a jistou hrůzou ani pohnout. Ještě navíc jsem ucítila, že v pokoji nejsem sama. Někdo stál za mými zády. Bála jsem se otočit, měla jsem strach, koho tam uvidím.

Chvíli jsem tedy strnule jen tak seděla a dívala se na vlnící se záclonu. Když jsem v sobě našla dost odvahy a otočila se, nikdo kromě mě v místnosti nebyl. Vítr ustal a byl zase klid, v domě ani živáčka, jen já sama.

Dodnes nevím, co to tenkrát doopravdy bylo, ale myslím si, že mě navštívil můj děda. Nikdy jsem na nadpřirozené věci nevěřila, ale po této zkušenosti jsem si jistá, že něco mezi nebem a zemí existuje.

Jana, České Budějovice