Jsou lásky, které trvají celý život a přece z nich nikdo nic nemá. Na střední škole mě miloval neznámý kluk. Celý život ale pak neměl odvahu říct mi to do očí!
Vždycky, když mi v životě bylo nějak úzko, otevřela jsem krabičku, ve které jsem si schovávala věci, které pro mě měly velkou cenu. Kromě fotek dětí a různých předmětů, spojených s některými hezkými událostmi, jsem tam měla i několik krásných dopisů s vyznáním lásky. Hřály mě u srdce, ale měly jednu velkou chybu: netušila jsem, kdo mi je poslal!
Samota mě netrápila
Můj život nebyl moc jednoduchý, ale vždycky jsem kolem sebe viděla lidi, kteří na tom byli hůř. Starší bratr zemřel na zhoubnou nemoc, když mu bylo čtyřicet let – od té doby mi pak už všechno připadalo jako řešitelná věc. Týkalo se to i mého rozvodu, který následoval, když si manžel našel jinou – kupodivu ne mladší, jak to obvykle bývá, ale stejně starou kolegyni v práci. Po rozvodu jsem si našla přítele, se kterým jsem byla několik let, potom přišel další vztah, ale nakonec jsem přece jen zůstala sama. Moc jsem se tím netrápila, o to víc jsem se soustředila na pomáhání dětem a jejich rodinám. Užívala jsem si vnoučata, netrápily mě žádné velké zdravotní problémy a tak pro mě byl zralý věk snesitelný.
Dopisy mi chodily až do maturity
Občas jsem se v myšlenkách vracela k těm tajemným dopisům. Dostala jsem jich celkem dvacet během patnácti let. První z nich na střední škole. Bylo to nepodepsané vyznání lásky a svoji anonymitu dotyčný kluk vysvětloval tím, že by u mě stejně neměl šanci. Nebyla jsem si tím tak jistá. Určitě jsem nepatřila k takovým těm namyšleným kráskám, které si vybírají, až přeberou. A slova, která jsem v tom dopise četla, byla hezká a upřímná. Dopisy chodily nepravidelně na moji adresu až do maturity. Pak ještě několikrát přišlo přání k narozeninám. To už jsem ale dávno vzdala snahu dopátrat se, kdo je tím tajným ctitelem. Ráda bych ho bývala poznala, nebo spíš odhalila – protože jsem ho znát určitě musela – jenže šance byla minimální. Chodila jsem postupně s několika kluky, určitě ke smutku toho anonymního obdivovatele. Toho posledního jsem si pak vzala.
Odhalení přišlo na pohřbu
Vždycky jsem si říkala, že vyzpovídám bývalé spolužáky během třídních srazů po stále více letech. Nějak k tomu nikdy nedošlo, řešily se jiné věci. Nejvíc “podezřelých” na roli toho ctitele jsem měla mezi nimi. A přece jsem se mýlila. To se ovšem ukázalo opravdu až nyní, jak se říká, během podzimu mého života. Přijela jsem do rodného městečka za smutným účelem: zemřela jedna z mých bývalých spolužaček. Byla hodně oblíbená, takže se na pohřbu sešla skoro celá tehdejší třída. Všimla jsem si, že mezi tou spoustou lidí se na mě jeden muž stále upřeně dívá. Nepamatovala jsem si jeho tvář a nedokázala jsem si ho zařadit. Nenápadně jsem se proto zeptala jedné bývalé kamarádky, kdo to je. Trochu se podivila, že to nevím, a pak prozradila, že se jedná o spolužáka z vedlejší třídy. Pak už jsem si vzpomněla. Když přišel blíž a pozdravil mě, najednou jsem pocítila zvláštní napětí. A jakmile pak pronesl jeden citát z oněch milostných dopisů, věděla jsem, že je to on!
Jediné posezení u kávy
Dala jsem mu najevo, že s ním chci po pohřbu mluvit. Počkal na mě a já se ho na rovinu zeptala na ty dopisy. Přiznal se, že byl jejich autorem. Chtěla jsem vědět, proč to alespoň nezkusil. Zeptal se mě, jestli bych s ním šla na kávu. Souhlasila jsem. Tam se rozpovídal, o tom, jak mě od prváku miloval, jak si nikdy netroufl a jak se k té nenaplněné lásce často ve svém nepovedeném životě vracel. Kdo ví, třeba bychom byli oba šťastnější, kdyby tehdy měl víc odvahy a kdybych já souhlasila se vztahem. Takhle mi zůstává pár hezkých vzpomínek a jedno odhalené tajemství. Od té doby už jsme se nikdy neviděli!
Miluše R. (63), Plzeň
