I když je to už deset let, stále čekám, že jednou zazvoní u nás u dveří a já ho konečně obejmu. Nedokážu si přiznat, že je to nepravděpodobné.
Krásné slunečné odpoledne a my všichni sedíme na dece u našeho rybníka. Já s manželem, můj syn Aleš s Martinou, svou ženou a Evičkou, mojí vnučkou. Užíváme si první prázdninový víkend, stejně jako tenkrát před deseti lety. Na velkou piknikovou deku se sotva vejdeme. Přesto tu je stále ještě jedno místo volné. Kdyby náhodou přišel.
První prázdniny u nás
Když se tenkrát můj syn rozhodl, že se svou rodinou stráví část dovolené spolu s námi, byli jsme s manželem šťastní. Aleš měl milou ženu a krásné děti čtyřletého Filipa a dvouletou Evičku. Vnoučat jsme se nikdy nedokázali nabažit. Během roku jsme je ale neměli možnost tak často vídat. V domě i na zahradě jsme proto vše přizpůsobili jejich příjezdu a nemohli se dočkat, až drazí. První jsme se samozřejmě šli podívat k rybníku. Malý Filípek byl vodomil a nebojácně se brouzdal u břehu v teplé vodě. Malá Evička se ještě trochu bála. Pak jsme si všichni sedli na deku a můj manžel spravedlivě rozdělil obrovský melou.
Nikdo neví, co se stalo
Na zahradě jsme vnoučatům připravili pískoviště. Děti tam byly šťastné a nechtěly se odtamtud ani hnout. Vždy byl někdo přímo u nich nebo jsme je hlídali oknem z kuchyně, která byla v přízemí. Zasmála jsem se tomu, jak Filípek cukruje pískovou bábovičku ,kterou uplácat na okraj pískoviště. Sehnula jsem se, abych zkontrolovala mase v troubě. A když jsem se znovu podívala ven. Filip byl pryč. Vyběhla jsem ven a našla jen kočárek se spící Evičkou. Nikdy na ten šílený pocit beznaděje a strachu nezapomenu.
Hledalo se dlouho
Po Filípkovi se téměř okamžitě rozběhlo rozsáhlé pátrání. Prošli jsme stokrát každičké místečko v širém okolí. Ale po Filipovi nikde ani stopy. Ze zahrady se přitom tak snadno nemohl dostat. Branku jsme měli ještě zajištěnou speciální páčkou ve výšce, kam chlapec nemohl dosáhnout. Vyšetřování nakonec vedlo k tomu, že Filípka odvezlo neznámé auto. Pátrání trvalo ještě řadu měsíců, ale marně. Vnouček byl prohlášen za nezvěstného.
Doufat lze do nekonečna
Dnes by Filipovi bylo už čtrnáct let. Po prázdninách by šel do devítky a pak možná na střední a později na vysokou. Lze si představovat cokoli. Jako čtyřletý byl bystrý, hodný a zvídavý klouček. Jen doufám, že ti, co ho odvedli, to udělali proto, aby žil v nějaké jiné rodině. Snad skutečně žije a má se dobře. Musíme tomu prostě věřit, jinak bychom asi všichni zešíleli. Naštěstí máme alespoň Evičku. Další dítě můj syn se ženou nechtěli. I když se snaží žít normální život, událost jimi příliš otřásla a nic už nikdy nebude jako dřív.
Marta H. (58), Brno
