Mám ráda zvířata. Ale i když byli naše děti malé, dovolila jsem jim jen rybičky. Se zvířaty jsou totiž spojené velké starosti a zvláštní překvapení.

Želvičky si poprvé manžel všiml, když šel z nákupu. Malé, podivně zbarvené kotě pronásledovaly naší ulicí děti. Když je manžel zastavil a vynadal jim, schovalo se u sousedů pod keře. Druhý den se vyvalovalo na sluníčku u nás na dvorku.

„Měl bys vylepit letáky, že se našlo kotě“, řekla jsem manželovi. „Nebo ho odnést někam do útulku. Když ho tady necháme, potáhnou se nám sem za chvilku toulavé kočky z celého okolí.“

Honza vykoukl z okna. „Máš pravdu,“, pravil uvážlivě „vylepím ty letáky. Chytit se nejspíš nedá. Ale musíme ho tu udržet, než se o něj přihlásí majitel. Já mu dám na zápraží nějaké žrádlo.“

Sice to znělo logicky, ale přišlo mi to trochu podezřelé. Manžel měl kočky rád, v poslední době se párkrát zmínil, že by se mu líbilo, mít nějakou doma.

Pěkně to na mě sehráli

Do týdne už o kotěti mluvil jako o panu Želvičkovi. Letáky ovšem vylepil, jak slíbil. Doufala jsem, že se o kotě někdo přihlásí, jenže dny míjely a nic.

V momentě, kdy jsem manžela načapala, jak sedí na lavičce a kocour mu trůní na klíně, mi došlo, že mě pěkně přelstili. Tvářila jsem, jako bych nic neviděla a dopřála manželovi to, po čem tak toužil. Jen jsem se mezi řečí zmínila, že do domu ten chlupatec ani nepáchne.

Nejsem žádný detektiv. Ale taky nejsem slepá. Po pár měsících mi bylo z chlupů, které jsem nacházela po domě a občasného mňoukání za oknem, že když jdu já ven, putuje kocour dovnitř. Stala se z toho taková hra.

Panu Želvičkovi šla domácí péče hezky k duhu, byl čím dál tím tlustší a chlupatější.

Nejsem žádný nelida

Pak mě jednou v půli noci vzbudilo podivné kňourání. Linulo se ze skříně, zatímco pan Želvička kvílel za oknem. Vzbudila jsem Honzu (stejně jen dělal, že spí) a jala se tu záhadu vyšetřovat. Ve skříni naříkala tři hladová koťátka. A za oknem se vstupu dožadovala jejich matka, pan Želvička.

Nejsem žádný nelida, koťata bych bez matky nenechala. Při následném výslechu se manžel přiznal, že pouští pana Želvičku dovnitř a že ví, že je kočka a ne kocour. To, že je březí, jen tušil, a právě proto jí nechal odpoledne, když jsme šli ven otevřené okno.

Aby se, chudinka nastávající matka, ohřála. Jak to skončilo, je jasné. Želvička bydlí s námi doma, koťata si rozebrali vnoučata. Inu člověk míní, kočky mění.

Marta K. (60), Brno