Na svého prvního vnoučka jsem se vážně moc těšila. Chystala jsem se právě do důchodu a doufala, že budu ta správná hlídací babička. Netušila jsem, co mě čeká.
Jsem poprvé na návštěvě u své dcery Dominiky. Sedí v křesle nemocničního pokoje a je naprosto netečná. Dívá se kamsi do prázdna, ta bílou, studenou zeď. Vůbec na mé otázky nereaguje. Jako bych tam ani nebyla. Jako bych za všechno snad mohla právě já. Jenže problém je právě v tom, že nikdo za nic nemůže. Prostě se nám to stalo.
Konečně si našla muže
Naše dcera Dominika je hezká a hodná holka, ale na muže dlouho moc štěstí neměla. Vlastně se o to ani moc nesnažila. Bavilo ji učení, studovala dvě vysoké školy najednou a čas na randění zkrátka neměla. Už jsme se s manželem báli, že nakonec zůstane sama, jak se říká na ocet. Pak ale na nějakém jazykovém kurzu potkala Leoše. A zamilovala se. Konečně! Byli jsme s mým muže nadšení, protože Leoš vypadal na slušného chlapa.
Miminko na cestě
Jednou o víkendu se Dominika s Leošem objednali k nám na nedělní oběd. Hned jsem tušila, že se jedná o něco důležitého. Navařila a napekla jsem proto své nejlepší kousky a táta koupil dobré víno. Naši mladí s tajemným úsměvem nám oznámili, že chystají svatbu. A než jsme se stačili začít radovat, dodali ještě, že čekají miminko. Dvě ohromující a úžasné zprávy najednou. Byla jsem štěstím naprosto bez sebe. No to jje paráda!
Vše šlo zprvu hladce
Svatbu jsme měli opravdu krásnou. Takovou akorád, ani velkou a moc honosnou, ani příliš skromnou. Dominice počínající těhotenství navíc velmi slušelo. Byla to nádherná nevěsta. A za čtrnáct dní po svatbě jsme navíc slavili její čtyřicátiny. Vše se zdálo zalité sluncem. Chystali jsme doma u dcery vše pro miminko. Bylas jsem čerstvá důchodkyně a měla tak spoustu času na to, abych dceři se vším pomáhala.
První pochybnosti
Poslední dva měsíce těhotenství ale začali mít doktoři o naše miminko trochu obavy. Něco se jim nezdálo, ale zatíém se nedělo nic vážného. I sám porod proběhl normálně a narodil se nám Petříček. Teprve potom se nám zhroutil svět. Narodilo se nám mentálně postižené dítě. Zachvátila nás všechny úzkost z toho, co bude dál. Přepadl nás pocit beznaděje a zoufalství.
Dominika se zhroutila
Nejhůř na tom byla moje dcera. V prvotním šoku se zcela odmítla starat o svého syna. Stáhla se do sebe a dala nám ostatním najevo, že za všechno můžeme my. Proč? To nám ale nevysvětlila. Jen potřebovala na někoho svalit vinu za to, že její jediné, vysněné dítě bude retardované a nikdy nebude jako ostatní děti. Nikdy nebude moc studovat, jako ona. Nikdy z něj podle ní nebude žádný borec. V ničem.
Vnouček v ohrožení
Dominika v sobě mateřství popřela natolik, že ani nemohla syna kojit, odmítala na něj jen sáhnout. Veškerá péče proto zbyla na mně, manželovi a tátovi malého Petříka. Ten potřeboval nadstandardní péči, ale takto ve třech jsme to nakonec zvládali celkem dobře. Horší to bylo s Dominikou. Zavřela se v pokoji a odmítala jakýkoli kontakt s námi, odmítala žít. Pak se to ale obrátilo k ještě horšímu.
Začala být agresivní
Ta zloba na celý svět za to, co právě ji potkalo, se postupně obracela do neuvěřitelné agresivity. Dominika mívala záchvaty vzteku, kdy kolem sebe všechno rozbíjela, se vším mlátila, křičela a tím děsila svého syna. Její největší zloba se obrátila proti chudákovi Leošovi. Podle dcery právě on mohl za to, že se jim narodil kripl, jak ona říkala. Ta nenávist vůči němu a dítěti byla tak strašná, že jsem se bála, že jim něco oběma udělá. Nedalo se to už vydržet.
Pak přišla poslední kapka
Když ji jednou zase popadl vztek, vrhla se Dominika na svého muže a bušila do něj hlava nehlava. On se nebránil, ale já už to nevydržela a zavolala záchranku. Dominika skončila na psychiatrii. Její stav se zatím nelepší a vůbec netušíme, jak dlouho tam bude. Zatím se o Petříka musíme tedy starat sami. Všichni tři to bereme jako samozřejmost. Už víme, že život s postiženým dítětem nebude procházka růžovým sadem, ale také to odmítáme brát jako tragédii.
Naše životní zkouška
Není to naše neštěstí, ale zkouška. Už také víme, že naše obětavost v péči o Petříka nesmí přejít v obětování se. Vidíme totiž, že sám Petřík svým postižením nijak netrpí a raduje se a směje docela obyčejným věcem. Posiluje nás také to, že víme, že my tři se na sebe můžeme spolehnout. To nás nesmírně posiluje. Jen nás děsí, co bude s Dominikou. Kdy ona konečně dokáže přijmout svého syna.
Věra N. (64), Znojmo
