Posledním přáním mojí maminky bylo, abych se provdala za pohádkově bohatého muže. Dokonce mi ho svým způsobem i sehnala. A tak mi vlastně nic jiného nezbylo.

Děti se mi už ve školce posmívaly kvůli mámě. Dnes chápu, že působila jako čarodějnice. Mluvila takovým krákoravým hlasem, dílem vrozeným, dílem kvůli častému pití. Alkohol se obtiskne všude. Do hlasu, do očí, do pohybů, do myšlení.

Nepamatuji se, kdy to s ní začalo jít z kopce. Nejvíc mi vadilo, že s tím vůbec nebojuje. Poddávala se tomu, jako by se jí to líbilo. Přitom měla myslet na mě, ne na lahve, poschovávané po celém bytě.

Měla jsem těžké dětství

Bydlely jsme v přízemí paneláku původem z padesátých let. Všechno otlučené, oprýskané. V noci jsem se bála, že mi lupič vnikne do pokojíčku oknem. Když už jsem si přivedla kamarádku, podruhé nepřišla.

Na našem bytě bylo na první pohled patrné, že máma není bůhvíjaká hospodyňka. Kdyby žil táta, možná bych se mohla opřít alespoň o něj. Jenomže zemřel, když mi bylo šest.

Byla závislá na alkoholu

Máma určitě nebyla zlá, jen nešťastná. Nekřičela na mě a nevylévala si na mně zlost. Bývala spíš lítostivá. Vyprávěla mi, že takhle si svůj život nepředstavovala.

Nemalovala si, že bude chudá vdova s otlučeným bytem, prodavačka v nádražním bufetu, kam se stahují všelijaké existence. Ani na dovolenou jsme nejezdily. Ale oceňuji, že si domů nevodila žádné „strýčky“. Naplno se věnovala své jediné zálibě, alkoholu. Později se přidalo spřádání velkolepých plánů o mé budoucnosti.

Chtěla, abych měla lepší život

Učila jsem se docela dobře, máma tvrdila, že v tom jsem po tátovi. Neustále omílala: „Hlavně nesmíš dopadnout jako já!“ Byla posedlá myšlenkou, že se vdám za dobře situovaného muže a udělám štěstí, a tak bude konečně šťastná i ona.

Povedla se ovšem jen první část plánu. Když jsem se skutečně vdala za bohatého muže, máma už nebyla mezi živými.

Dala jsem jí slib

Celkem bez větších problémů jsem vystudovala střední ekonomickou školu. To máma ještě žila, většinou pobývala v nemocnicích, a přiměla mě, abych si našla zaměstnání v Praze, i když jsem musela všelijak strastiplně dojíždět.

Zřejmě se domnívala, že na pohádkového boháče narazím právě v hlavním městě. Přitom to přišlo docela odjinud. Mámin ošetřující lékař byl vdovec o pětadvacet let starší než já. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to ten, kterého si vezmu.

Když máma umírala, musela jsem jí slíbit, že se vdám za zámožného muže a budu takzvaně za vodou. Slíbila jsem jí to, i když to bylo tedy hodně absurdní. Navíc jsem byla přesvědčená, že ani nikoho dobře situovaného neznám.

Když jsem se zhroutila do náruče lékaře a naříkala nad máminým odchodem, netušila jsem, že mu v restituci vrátili činžovní domy, hotely, lesy a bůhvíco ještě. Později mě až zamrazilo.

Jako by moje seznámení s bohatým lékařem bylo vlastně dílem mojí matky, která si to celé roky zoufale přála.

Manželství bez lásky

Lékař mě pozval na kávu, potom do vinárny. Nelíbil se mi, ani zamilovaná jsem nebyla. Připadal mi velmi starý. Na druhou stranu byl ale vzdělaný, zábavný, laskavý. Bydlel v krásné prvorepublikové vile se zahradou plnou vzrostlých modřínů.

Manželství z rozumu má spoustu nevýhod. Ale i výhody, samozřejmě. Nic mě nenutilo chodit do práce. Samozřejmě jsem chodila, musela jsem se něčím zaměstnat. Bavilo mě kupovat si krásné věci, bylo to pro mě nové, nebyla jsem na to zvyklá.

Také cesty k moři byly velmi atraktivní. I posezení v nejlepších restauracích s mužem, který byl milý, chápavý, ve městě vážený a měl mě zjevně rád. Přesto jsem se trápila. Nebyla jsem totiž ani trochu zamilovaná…

Našla jsem si milence

Vypadalo to, že opravdovou lásku nikdy nepoznám. Říkala jsem si, jaká je to škoda a nespravedlnost. Také mě napadlo, proč můj muž nemá z prvního manželství děti. Usoudila jsem, že je asi nemůže mít. Poslední rána pro mou bolavou duši.

V duchu jsem proklela svou matku a našla si milence, kolegu z práce. To se stalo po sedmi letech manželství. V té době jsem svému muži sotva odpovídala na pozdrav. Musel se velmi trápit.

Žil pro svou náročnou práci a k tomu měl hlavu plnou starostí se správou navráceného majetku. A se mnou, pochopitelně.

Uvědomila jsem si, že ho miluji

Když mi z nemocnice zavolali, že má infarkt, připadala jsem si jako hlavní viník. Nedokážu popsat, jak mi tehdy bylo. V hlavě jsem měla nejdřív docela prázdno. Pak mě napadlo: Hlavně ať žije.

A v té vteřině jsem si uvědomila, že ho mám ráda, a ne jen ráda, že je to asi něco víc. Okamžitě jsem za ním běžela do nemocnice. Tam mě sestřičky konejšily, že všechno dobře dopadne. Seděla jsem u jeho postele, tekly mi slzy.

Prosila jsem ho, ať mi všechno odpustí, on tvrdil, že přece není co odpouštět. Je velkorysý, vždycky takový byl. A když jsem pak svému milenci vysvětlovala, že ho opouštím, protože miluji manžela, musela jsem se smát tomu, jak se tvářil.

Bylo mi, jako by film mého života kdosi pouštěl podruhé a hlavní postava najednou jednala úplně jinak. Byla jsem zblázněná do vlastního manžela. Seděla jsem v zahradě pod velikými starými modříny a uvažovala nad tím, proč jsem to celých těch sedm let neviděla. Zoufale jsem čekala na lásku, a ona přitom stála vedle mě.

Věra T. (53), Praha