Domů     Dcera nám nikdy neodpustí
Dcera nám nikdy neodpustí
4 minuty čtení

Jen jsem se chtěla vyvarovat toho, co kdysi potkalo mě. Bohužel jsme s manželem celou situaci absolutně nezvládli a ztratili naši dceru možná navždy.

Edík sedí na zadním sedadle Markétina vozu a smutně se po nás ohlíží. Mává mě a dědovi, dokud nám úplně nezmizí z očí. Zato dcera se po nás ani neotočí. S vítězoslavně vystrčenou bradou pěkně dopředu a pevně stisknutými rty se kouká před sebe.

Jen aby snad o nás jen trochu nezavadila pohledem. Slzy mi tečou proudem a nejsem k utišení. I manžel má vlhké oči. Právě se nám totiž zhroutil celý náš svět.

Moje smutné dětství

Prvního, koho jsem začala v životě vnímat, byla teta z kojeneckého ústavu. Později v dětském domově bylo těch tet víc a já pochopila, že ani jedna z nich není moje matka. Ta se za mnou v domově občas stavila, ale její návštěvy časem řídly a řídly. Když jsem se narodila, bylo jí teprve šestnáct a o mě se nedokázala postarat.

Moji skvělí rodiče

Po několika dost ošklivých letech si mě přece jen vybrali starší manželé do pěstounské péče. Byla jsem už vlastně puberťačka, ale i tak jsem byla šťastná, že jsem konečně poznala skutečný rodinný život.

I když moje „maminka a tatínek“ byli spíš ve věku mých prarodičů, dobře jsme spolu vycházeli a rozuměli si. Dali mi tolik lásky, kolik jen dovedli. Díky nim jsem mohla vystudovat, najít si muže a vdát se. Moje vlastní matka mi už v té době dávno zmizela z očí. Žila někde svůj život a já netoužila po tom, vědět, jaký.

Štěstí mě opustilo

Můj partner byl o deset let starší, můj profesor ze školy. Byli jsme do sebe velmi zamilovaní a brzy se nám narodila jediná dcera Markétka. Soustředili jsme na ni veškerou svou péči a lásku.

Jako bych jí chtěla vynahradit všechno to, o co já v mém dětství přišla. Dnes už vím, že jsme ji asi trochu rozmazlovali. Ale můj muž se v ní přímo viděl. Pak nás ale zasáhla hrozná tragédie.

Nechtělo se mi žít

Manžel se z jedné služební cesty domů už nevrátil. Při dopravní nehodě, kterou nezavinil, na místě zemřel. Zůstala jsem sama se čtyřletou dcerou. A aby toho nebylo málo, za několik dní po manželově pohřbu, zemřel i můj adoptivní tatínek.

To už bylo na mě opravdu příliš. Jen stěží jsem v té době zvládala základní péči o dítě i o sebe. Ještě, že jsem měla svou adoptivní mailovanou maminku. I přes její věk byla schopná mi pomáhat. Zůstala také sama a spolu nám bylo dobře.

Potkalo mě štěstí

Do našeho podniku, kde jsem pracovala nastoupil nový zaměstnanec. Pohledný chlapík, přibližně mého věku. Od prvního dne jsme se do sebe zakoukali. Maminka mi vždycky říkala, že jsme si prostě byli souzeni.

Brzy jsem Zdenka, tak se jmenoval, seznámila i s mou dcerou. Zamiloval si i ji. Sám byl rozvedený měl už staršího syna. Nebylo tedy co řešit a my se vzali. Opět jsme byli rodina.

Něco se pokazilo

Nějaký čas vše fungovalo, jak mělo. Zdeněk se věnoval Markétce každou volnou chvilku, brával si také svého syna a všichni jsme spolu trávili krásné víkendy i část dovolených. Dcera začala ale pomalu dospívat a dost se změnila.

Najednou byla paličatá, nepřístupná. Odmlouvala nám a dělala si, co chtěla. Stala se pro nás naprosto nezvladatelná. A pak přišla s tím, že je těhotná. Bylo jí necelých 16 let! Úplně mě to porazilo. Uvědomila jsem si, že se historie opakuje. Ale jedno mi bylo hned jisté – opakovat se nesmí.

Naše péče

Dcera porodila krásného syna Edíka, o kterého se ale starat nechtěla. Soud ho naštěstí přiřkl nám, prarodičům a my se o něj starali osm let.

Dcera dodělala školu, složila maturitu a oznámila nám, že si našla přítele a chce s ním a s malým Edíkem odejít pracovat do Německa. Byl to pro nás šok a nechtěli jsme to s manželem připustit. Vždyť o své dítě do té doby nejevila velký zájem. Dcera se ale s námi začala soudit.

Už se dlouho neuvidíme

Soudy se táhly několik let. Nakonec tedy dcera vyhrála a získala své dítě do své péče. Mezitím ale přišla o svého německého přítele a prý i o dobrou práci v zahraničí.

Všechnu vinu za to hodila na nás a řekla nám přímo do očí, že nás nenávidí a že Edu už nikdy neuvidíme. Manžel říká, že to chce čas. Ale já mám strach, že jsem dceru a vnuka ztratila navždy.

Monika H. (63), Hradec Králové

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.