Domů     Sousedé nás vystrnadili z chalupy
Sousedé nás vystrnadili z chalupy
4 minuty čtení

Dlouholeté přátelství vzalo rychle za své. Chystali jsme se strávit nějaký čas na naší milované chalupě, kam jsme byli jako doma. Přivítalo nás ale nepřátelství od lidí, od kterých bychom to nikdy nečekali.

O chalupě jsme dlouho snili, ale až těžké astma našeho nejmladšího syna nás přimělo k činu. Koupili jsme polorozpadlé stavení v nádherné přírodě s čistým vzduchem, a začali ho postupně opravovat. Zprvu to nebylo vůbec snadné.

Nedostatek peněz a také materiálu, zkušenosti žádné a věčně nemocný syn. Časem se ale naše snahy zúročili a my se mohli konečně, místo ve stanu před tou naší zchátralinou, konečně vyspat v útulné místnosti! A potom i v druhé a třetí…

Pomáhali jsme, kde se dalo

Na chalupu jsme jezdili nejen každý víkend, ale i přes prázdniny. Střídali jsme se tam s mými rodiči a později i známými. Jen aby děti mohly být na čerstvém vzduchu.

O něco později koupili stavení hned vedle nás přes zahradu o něco mladší lidé, také původně z města. Chystali se usadit nastálo. Jejich začátky v mnohém připomínaly ty naše. Nedostatek zkušeností i peněz! Nebyl by to můj manžel, aby jim nepomohl.

Občas u nich strávil celý den. To když pokládal tašky na střeše, nebo kopal kanalizaci. Já jim zase uvařila i upekla, aby neměli hlad – bez kuchyně a sporáku. Ale i oni tohle těžké období překonali.

Scházeli jsme se ke společným táborákům, pekli jsme domácí chleba a zavařovali nejrůznější marmelády. Dlouholeté přátelství přetrvalo, i když nám děti odrostly a my už jezdili na chalupu jen sporadicky.

Našemu cestování se vysmívali

O prázdninách jsme se spíš snažili cestovat, abychom dohnali vše, co jsme během života zameškali. Sousedi se tomu našemu poznávání světa trochu vysmívali.

„Co pořád někde hledáte, přece doma je vždycky nejlépe!“ kroutili hlavami, když jsme jim u lahvičky dobrého vína líčili, co jsme kde viděli. My si ale s manželem nedali říct. Toužili jsme se podívat do Paříže nebo do Stockholmu.

A taky do Lisabonu, tam jsem chtěla hlavně já. Kvůli knížce, kterou jsem kdysi četla. Zrovna jsme si plánovali čtyřdenní pobyt v Amsterodamu, když nás zastihla zpráva o karanténě. Pohlédli jsme na s manželem na sebe a okamžitě se rozhodli: „Pojedeme na chalupu!

Budeme moct být na zahrádce a taky konečně opravit všechno, co jsme tak dlouho odkládali!“

Přivítali nás chladně

Přivítalo nás vymrzlé stavení. Na chalupě jsme nebyli hezkých pár měsíců! Možná i víc než půl roku… „No, utíká to, viď?“ konstatoval manžel s očima upřenýma na mokrý flek na stropě kuchyně. Ani já nehýřila nadšením.

Čekal mě velký úklid, na který jsem se vůbec netěšila! Jediné, co mi zvedlo náladu, bylo pomyšlení na sousedy. Moc jsem se na shledání s nimi těšila! Vezla jsem jim nějaké sladkosti pro vnoučata a taky spoustu ovoce.

Ve zdejším malém krámku bylo hroznové víno i mandarinky, nebo ananas, dost nedostatkové zboží. Další den odpoledne jsme se společně vydali k sousedům. Bylo to pár kroků a docela jsme se s manželem divili, že už za námi nepřišli oni.

Vždycky nás totiž po našem příjezdu běželi přivítat. Tentokrát to ale bylo jiné. „Co tady děláte? Proč nejste doma? To nevíte, že nás můžete nakazit?“ ozvalo se zpoza okna po dlouhém zvonění. Ani nevykoukli! Zůstali jsme stát u vrátek jako opaření.

Co je to za řeči? Proč bychom je zrovna my měli nakazit?

Do okna nám hodili kámen

Sousedka ale jako by slyšela naši němou otázku, hlasitě zakřičela: „No pořád někde rajzujete! Jeďte si do té svojí Evropy. My vás tady nechceme!“ Domů jsme šli jako zpráskaní psi. Takové přivítání jsme nečekali!

Večer, u té lahvinky určené sousedům, jsme se snažili jednání sousedů pochopit. „Měli jen strach!“ zastával se jich manžel, ale já tolik pochopení neměla. Připadal jsem si zrazená a ponížená. Vždyť bychom ani nešli dál. Jen bychom jim dali tašku mezi dveřmi!

Zrovna jsem vařila kávu, když se ozvala rána. Někdo nám hodil do okna kámen! Kdybych seděla u stolu, zřejmě by mě ten šutr trefil. Manžel přiběhnul a rozčílil se tak, že si musel sednout. Bylo mu zle od srdce. Já na nic nečekala.

Sbalila svých pár věcí a sedla za volant. „Jedem domů!“ zavelela jsem a manžel neprotestoval. Na chalupu už nepojedeme. Podali jsme inzerát a prodáme ji hned, jak to půjde! Sousedé nás zklamali. Vyštvali nás a to se nedá zapomenout.

Petra D. (59), Mladá Boleslav

Předchozí článek
Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může