Někteří lidé nám zabloudí do života jen na krátký čas, ale přesto je nosíme ve vzpomínkách po celý život.

Krátce po maturitě na zdravotní škole jsem začala pracovat jako sestra na chirurgickém oddělení. Když už jsem nabyla dostatek praktických zkušeností v oboru, přeložili mě na ARO. Bylo to během letních měsíců a o těžké úrazy nebyla nouze.

Hned během mé první služby přivezla záchranka dva muže, kteří byli po autonehodě. Jeden z těch mladíků měl lehčí zranění, ale druhý upadl do bezvědomí. Okamžitě ho převezli na operační sál, kde se podrobil náročné operaci hlavy. Zákrok dopadl dobře a pacienta převezli na moje oddělení.

Zalíbil se mi

Ten bezmocný muž, který přede mnou ležel, byl velmi mladý a pohledný. Byla jsem tehdy ještě svobodná dívka a pohled na pěkného muže, i když těžce zraněného, mě fascinoval. Dny plynuly a Zdeněk, jak se můj pacient jmenoval, se rychle uzdravoval.

Když jsem byla ve službě, často jsem za ním zašla i na chirurgické oddělení, kam ho po zlepšení jeho stavu přeložili.

Vyměnili jsme si adresy

Velice rychle jsme našli společná témata na rozhovory a užívali jsme si vzájemnou přítomnost. Před nehodou pracoval na lodi, která se plavila po Labi až do Hamburku. Byl svobodný, bez závazků a po nějaké době bylo jasné, že se mu líbím a že se mnou flirtuje.

Jeho zdravotní stav se jakoby zázrakem zlepšoval a já jsem si myslela, že projevem náklonnosti ke mně si jen krátí dlouhý čas v nemocnici. Po pár týdnech nadešel den, kdy mohl Zdeněk opustit nemocniční lůžko a odejít do domácího léčení.

Vyměnili jsme si adresy, a to i přesto, že já jsem už měla takřka před zásnubami a on byl stále na cestách a tak byla pravděpodobnost, že by z naší známosti mohl vzniknout milostný románek, mizivá.

Vzpomínky bledly

Čas utíkal. Občas jsem od Zdeňka dostala pohlednici. Já jsem mu poslala své svatební oznámení. Nikdy jsem na něho nezapomněla, na jeho svátek ani na Vánoce.

S radostí jsem mu psala pozdravy, do kterých jsem chtěla „propašovat“ mnohem více citů, než bylo v mojí situaci přípustné. Uplynulo více než dvanáct let a moje vzpomínky na Zdeňka, který byl mým prvním vážným pacientem v praxi, pomalu bledly.

Zasáhl osud?

Jednoho dne jsem se dozvěděla, že zdravotní problémy, které mám, se musí řešit operací. Ležela jsem na pokoji s paní, jejíž manžel pracoval v děčínském přístavu. Jednoho dne, když ji přišel navštívit, jsem se jen tak zeptala, jestli náhodou nezná Zdeňka.

Jaké bylo moje překvapení, když mi řekl, že ho v přístavu viděl. Požádala jsem ho, aby mu odevzdal pozdrav od sestřičky, která ho před lety ošetřovala po jeho autonehodě.

Poslední vzkaz

Druhý den odpoledne se otevřely dveře pokoje a první, co jsem spatřila, byla obrovská kytice. Ruce, které ji držely, patřily Zdeňkovi. Padli jsme si do náruče a dlouho se od sebe nemohli odtrhnout.

Mluvili jsme spolu a vzpomínali na jeho těžké chvíle i na to, co každý z nás za ta léta zažil. Já jsem měla druhý den podstoupit operaci a Zdeněk měl toho dne odplout z přístavu. I přesto mi slíbil, že se zastaví a možná mě stihne ještě pozdravit před operací. Bohužel se tak nestalo.

Když jsem se v podvečer probrala z narkózy, našla jsem na nočním stolku čokoládu a vedle ní lístek s přáním brzkého uzdravení. Byl od Zdeňka a bylo to současně naše poslední setkání. Tenhle příběh jsem vyprávěla svým dětem a později i svým vnoučatům.

Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdybychom se tenkrát dávno rozhodli být spolu…

Věra S. (67), Chrudim