Můj život je jedna velká lež. Musím stále lhát a nemá to konce. Už ani nevím, co je pravda a co jsem si vymyslela!
Rodiče mě vedli k pravdomluvnosti, ale nebylo jim to nic platné. Už jako malá jsem lhala a vymýšlela si. Maminka se mnou dokonce šla na doporučení třídní učitelky k psychologovi. Nepovažovala moji bájnou lhavost za normální! Diagnózu s tímhle záhadným názvem mi u lékaře přidělili a už mi zůstala. Zřejmě dodnes, podle toho jak se chovám. Lhaní se mi vždycky vyplácelo.
Syn má jiného otce
„Moniko, takhle to dál nejde!“ hořekovala maminka, když na mě něco prasklo. Třeba, že jsem si vymyslela nemoc, abych nemusela cvičit. Jednou jsem si dokonce sama zasádrovala nohu a potom jsem musela nosit sádru měsíc, abych nevzbudila podezření. I maturitu jsem odšvindlovala a do prvního zaměstnání napsala zcela vymyšlený životopis. Byly to ale nevinné lži! Ne takové, jaké přišly hned vzápětí. Manžela jsem si vzala z lásky, ale první náhodná nevěra nezůstala bez následků. Syn, kterého jsme porodila, nebyl jeho, a nikdo se to nesměl nedozvědět. Velký problém nastal, když se můj muž i syn rozhodli společně darovat krev. V místních novinách totiž vyšla výzva, že nemocnice hledá nové dárce a oni se, hrdinové, přihlásili. Byla ve mně malá dušička! Pro jistotu jsem šla s nimi, abych mohla nějak zakročit, i když jsem vůbec nevěděla jak.
Pořád musím něco předstírat
Naštěstí to nebylo nutné, oba měli stejnou krevní skupinu B! Bylo to štěstí, ale tolik bezesných nocí před těmi odběry bych nikomu nepřála. Potom zase přišla dcera s nějakým podivným dárkem na zjišťování rodokmenu. Stál spoustu peněz a výsledkem mohlo samozřejmě být odhalení mojí dávné nevěry. Když jsem se v noci plížila k ní do pokoje, abych vyměnila vytržené synovy vlasy za vlasy svého manžela, zakopla jsem a bolestivě zlomila ruku! Rodinka mě odvezla do nemocnice, ale tam nastalo další kolo lhaní. Nikdo z přítomných totiž netušil, že dávno pracuji úplně jinde, než tvrdím! Prací recepční v dost vyhlášeném podniku jsem se totiž moc nechlubila a tvrdila, že dělám vrátnou v jednom podniku… Aby manžel neslyšel, jak tyto údaje diktuji sestře do přijímacího formuláře, našvindlovala jsem záchvat bolestí. Zhroutila jsme se na zem a držela za hlavu. Odvezli mě hned na rentgen, tak dobrá jsem byla herečka! A taky podvodnice…
Musím pořád mlčet
Byla jsem už z těch lží unavená, ale přestat jsem nemohla. Lhala jsem všude a všem. O svém dětství, prodělaných nemocech, příbuzných i známých. Všichni mi věřili na slovo! „Jé, Moniko, co ty tady?“ zeptala se mě jednou moje dávná spolužačka a nyní zdravotní sestra. Než jsem jí stačila odpovědět, přerušila mě: „Nic mi neříkej, stejně budeš zase lhát. Nebo ses změnila?“ zeptala se. Najednou mi přišlo všechno líto. Ona byla vždycky na mě tak hodná a soucitná! Ani teď mě nijak neodsuzovala. Prostě jen konstatovala to, co jiným nedocházelo. Že jsem bájná lhářka! Rozplakala jsem se a se vším se jí svěřila. Ona za mnou poslala nějakého psychologa. Byl moc milý, ale já si nemohla pomoct. Musela jsem mu také lhát! Nic nepoznal, samozřejmě. Napsal mi nějaké léky na úzkost a vystavil dlouhodobou neschopenku. Lhaní se mi opět vyplatilo. Užívám si domácího klidu a odpočívám. Jen s tím lhaním mám problém. Už ani nevím, co je pravda. A tak raději mluvím stále méně a méně, abych se neprořekla! Beru to jako zasloužený trest! Lhát se prostě nemá, jak říkala moje maminka…
Monika S. (53), Vyškov
