Vymyslet program pro čtyři vnoučata ve věku od čtyř do šesti let rozhodně není snadný úkol. A i když nakrásně na něco přijdete, nikdy nevíte, jak to skončí.


Většina dětí miluje zvířátka. Moje vnoučata Zdeněček, Vašík, Jindřiška a Marjánka nejsou výjimkou. Takže když jsem je o prázdninách dostala na hlídání, napadlo mne, že bych je mohla vzít do zooparku, který je od našeho bydliště asi hodinu a půl autem.

Dětem se nápad líbil, předpověď slibovala slunečné, ne však nesnesitelně horké počasí, takže nám nic nestálo v cestě.
Cesta proběhla celkem v klidu. V pokladně zooparku jsem zakoupila vstupenky a nastalo dohadování, kam půjdeme nejdřív. Ve hře bylo krmení opiček, jízda na ponících nebo seznámení s dravými ptáky.


Opičky byly moc roztomilé


Poměrně rychle se děti shodly na opičkách. Mezi opičkami se dalo volně chodit, krmit jste je mohli přímo z ruky, ale jen krmením, které vám vydal ošetřovatel. Před vchodem do ohrady jsem si všimla cedule. Stálo na ní varování.

Žádné jídlo přinesené z venku a hlavně si dávat pozor na věci, protože opice, když se jim něco líbí, chtějí to pro sebe ukořistit.
Ještě jsem se nestačila rozkoukat a kolem naší skupinky už rejdila tlupa opiček. Vypadaly roztomile.

Vnoučata byla okouzlená, a musím přiznat, že já taky. Pozorovat zvířata z takhle těsné blízkosti, to je něco jiného, než na ně koukat v televizi. Já jsem se zjevně velmi zalíbila jednomu opičákovi. Byl to takový malý drzoun, chyběla mu půlka ocasu.

Pobíhal kolem mě a pořád na mě sahal. Dětem to přišlo moc zábavné. Mě už méně. A definitivně mě přešel smích v momentu, kdy mi opičák neobyčejně obratným manévrem strhl z ramene kabelku a pelášil s ní na strom. Vnoučata ječela nadšením, ale na mě šly mdloby.

V kabelce byla nejenom peněženka, ale také telefon, klíče od auta a všechny moje doklady.


Vnoučata byla nadšená


Za nadšeného poskakování vnoučat jsem se chvíli snažila nalákat lupiče dolů na zem. Marně. Zdálo se, že si to užívá. Vždycky z kabelky něco vytáhl, chvíli se na mě díval, a pak to uvážlivě strčil zpět nebo položil na větev.


Popadla jsem vzpouzející se vnoučata a hnala je na informace. Slečna vyvolala ošetřovatele opiček. Za chvilku dorazil postarší pán. „A která vám tu kabelku vzala…“, zeptal se mě, když jsem mu pověděla, co se stalo. „Taková drzá, chybí jí kus ocasu“.

Pán se zatvářil nešťastně. „Tak to jsme v loji, milostivá. To je Ferda. Ten nejenom krade, ale pak ty věci taky schovává. Pro něj je to velká zábava.“
Výběh opiček byl zavřen. Na pomoc povolal pan Krása, ošetřovatel, ještě další tři zaměstnance.

Děti dostaly volné kupony k jízdě na ponících. 
O tři hodiny později už vnoučata zvládla většinu místních atrakcí. Já dostala zpátky kabelku, klíče od auta a klíče od domu. Doklady stále nebyly k nalezení.


Nakonec jsme v zooparku museli zůstat až do šesti do večera. Tak dlouho trvalo, než se mi vrátilo vše, co mi opičák odcizil. Děti se seznámili s většinou místních zaměstnanců, dokonce jim bylo dovoleno pohladit si malá lvíčata.

Podle nich to byl ten nejpodařenější prázdninový výlet. Pro mě noční můra, kterou nehodlám opakovat. A to nemluvím o tom, že jako odškodné jsme dostali permanentní vstupenku.

Lenka H. (61), Plzeň