V naší rodině se stromy uctívaly jako u starých Keltů. Po několik generací jsme budovali svůj druidský lesík u rodného domu. Netušila jsem, jak velké pouto to bude.
V naší rodině byl zvláštní zvyk. Když se narodilo dítě, dědeček vysadil na zahradě svého domu břízku. Tak postupně vznikl březový háj. Ráda jsem si v něm hrála, a když jsem měla nějaké trápení nebo se potřebovala někomu svěřit, běžela jsem ke své bříze, a tam jsem jí všechno vypovídala. Jako malé dítko jsem si představovala, že každý strom má svou vílu, která v něm bydlí. Ta moje byla mou ochránkyní a kamarádkou. I když jsme se odstěhovali do města, kdykoliv jsem za babičkou a dědečkem přijela, nikdy jsem nezapomněla svůj strom obejmout.
Nemoci se na mě vrhly
Nepatřila jsem mezi lidi, kterých by se chytaly chřipky a virózy, dalo by se dokonce říci, že jsem byla odolná a i při velkých epidemiích se mě nemoci vyhýbaly. Bylo tedy pro mě velkým překvapením, když jsem zkolabovala. Byla jsem mladá, v plné síle a sršela energii. Bylo to jako blesk z čistého nebe. V průběhu dne, přímo uprostřed práce, jsem se zničehonic sesunula k zemi. Nemohla jsem dýchat, třásla jsem se a dokonce jsem viděla rozmlženě a hučelo mi v uších. Srdce se mi chvělo a žaludek svírala hrůza a strach. Pro spolupracovníky to nebyl takový šok, jako pro mě.
Lékaři neobjevili nic
Odvezli mě do nemocnice. Ať hledali lékaři sebevíc, všechna moje vyšetření neprokázala jediný problém. Byla jsem prototyp absolutně zdravého jedince. Lékaři můj kolaps zhodnotili jako psychický. To se mi ale nepozdávalo. Nikdy jsem neměla deprese a při problémech se nehroutila. Můj zdravotní problém byl zkrátka záhadou, kterou jsem si myslela, že nikdy nerozluštím. Ale měla jsem se pravdu dozvědět. V tu dobu již prarodiče nežili, jejich domek se prodal, a já do rodné vísky nějakou dobu nejezdila. Až za několik let. V ohromení a hrůze jsem zůstala stát před domem a zahradou. Březový háj, který jej zdobil, byl pokácený. Nový majitel měl zkrátka o své zahradě jiné představy. Bylo mi z toho smutno.
Umírala jsem se stromem?
Začala jsem se ptát místních, kdy k masakru došlo. Jaké období to bylo, kdy byla moje bříza poražena. Moje tušení se ukázalo správné. Po krátkém pátrání v hlavách starousedlíků, kteří mě znali, se všichni shodli na tom, že to bylo přesně v dobu, kdy jsem se zhroutila. Stará paní Křížková, velká kamarádka babičky, se běžela podívat do diáře. Jako precizní člověk si všechno zapisovala. A tam našla datum, kdy ke kácení došlo. Bylo to neuvěřitelné! Když jsem jej porovnala s lékařskou zprávou z nemocnice, byl to nejen stejný den, ale také hodina.
Hledala jsem náhradu
Jak čas šel, našla jsem si jako dítě z vesnice ve městě náhradu. V parku, kam ráda chodím, mě zaujal modřín. K němu chodívám, obejmu ho a přitulím se. Pomáhá mi překonávat nemoci, smutky a pocity vyčerpání. Myslím, že hlavně díky němu je ze mě trpělivý a vyrovnaný člověk, který není vláčen negativními emocemi. Jen doufám, že tu můj strom poroste dlouho a bude zdravý. Už nejsem nejmladší a další kolaps, jako tomu bylo s břízou, bych bez následků nejspíš již neustála.
Zdena (51), Praha
