Vždycky jsem chtěla mít dcerku. Měla jsem za to, že kluci jsou mnohem divočejší a člověk si při jejich výchově prožije mnohem víc strachu.

Když se nám narodila Janička, byla jsem blahem bez sebe. Jenže sotva se začala stavět na nohy, musela jsem si svou představu o hodných holčičkách poopravit.

To, že kluci nemusí být zlobiví a holčičky klidné se mi definitivně potvrdilo, když se za rok a půl po Janičce narodil Martínek.

Zatímco dcerka byla jako z divokých vajec a aby ji člověk udržel na místě potřeboval klec, synek byl tichý, spíš bázlivý, kam jste ho večer postavili, tam jste ho ráno našli. Přesto ale byli dobrá dvojka a měli se už odmala rádi.


Vlastně se dokonale doplňovali. Plachý Martínek by asi bez přičinění Janičky moc kamarádů neměl. Protože ho ale všude ochotně brala sebou, měl kolem vždycky tlupu starších dětí, které se o něj starali a chovali se k němu pěkně.

A že to byla tlupa pořádně velká. Kromě vyvádění nejrůznějších lumpáren bylo největší zábavou naší dcery hromadění kamarádů. Musím přiznat, že pro mě to byl tak trochu šok. Ne že bychom s manželem byli nějací morousové.

Ale ani jeden z nás si nepotrpěl na nezvané návštěvy a měli jsme, i zamlada, rádi svůj klid. Jenže Janička nás pěkně vyškolila. Sotva se začala prohánět venku, nebylo výjimkou, že si přivedla domů někdy tři, jindy pět kamarádů, kteří občas zůstali i na nocleh.

V naší čtvrti se všichni dobře známe, takže nebyl problém domluvit se s rodiči po telefonu. Janička byla náramně spokojená a její kamarádi také.

Vždycky vymyslela nějakou zajímavou zábavu, ať už to bylo probírání pokladů po dědovi na půdě, nebo hra na osidlování opuštěného ostrova, v který se proměnila naše zahrada. 
Nic na tom nezměnil ani nástup do školy.

Kamarádů ještě přibylo, bylo potřeba si nejenom hrát, ale také se společně učit. Protože jsme chtěli, aby si dcerka nějak vybila energii, nechali jsme ji chodit na různé sportovní kroužky.

No a parta z hřiště nebo z tělocvičny u nás samozřejmě byla pečená vařená. Synek si našel kamarády na výtvarném kroužku, ale po vzoru sestry je i on bral domů.

Bývala u nás hodně pestrá a veselá společnost.
Na střední škole se Janička vrhla na adrenalinové sporty a našla se v nich. Táhlo ji to na hory i na divoké řeky a svou vášní nakazila i některé své kamarády ze školy. To byla její nejmilovanější parta.

Martin se k nim občas přidal, ale přece jenom byl opatrnější.
I když jsem si postupně zvykla, že mám akční děti, přece jen jsem hlavně o Janu měla strach. Jinak nám dělala samou radost, vystudovala, odstěhovala se do Brna a začala pracovat v propagaci.

Našla si hodného přítele, ale když přišla řeč na to, kdy se dočkáme vnoučat, doporučovala mi, abych se obrátila na Martina.
V práci toho měla hodně, chtěla dělat kariéru, spoustu času jí zabraly koníčky.

Při návštěvách mi začala připadat pohublá a pobledlá, ale tvrdila, že je jen unavená. Jenže když pak chytla na chřipku, nemohla se jí zbavit skoro dva měsíce. A i když už měla být zdravá, pořád se necítila dobře.

Objevila se jí alergická vyrážka, měla teploty a kvůli tomu, že se necítila dobře, jezdila mnohem méně i k nám. To už se mi to vůbec nelíbilo.

Zkusila jsem zatlačit na jejího přítele, Tadeáše a ten mi slíbil, že ji vezme na prohlídku k jejich společnému kamarádovi. Jak jsme se později dozvěděli, Janin stav ho také znepokojil. Nejdřív nic neříkal, jenom nabral dceři krev a odeslal ji na testy.

Hned jak dorazily výsledky, volal Tadeášovi, že rozhodně nejsou v pořádku a Jana bude muset do nemocnice. Když jsme se to s manželem dozvěděli, pochopitelně jsme dostali strach.

Já už měla takové neblahé tušení, co by to mohlo být, obávala jsem se nemoci, na kterou zemřela moje babička. Zároveň jsem však doufala, že se nám něco tak zlého vyhne. Jenže po sérii vyšetření bylo jasno. Janě diagnostikovali akutní leukemii.

Vždycky byla velká bojovnice a tak i tuhle zprávu vzala statečně. Navíc mi tvrdila, že je lepší, že ví, co jí je, protože teď se může začít léčit a tomu neřádovi vzdorovat. Snažila jsem se před ní moc nepanikařit, ale v hloubi duše jsem byla ochromená strachy.

Jana si zachovávala úsměv a dobrou náladu, i díky spoustě kamarádů, kteří ji chodili navštěvovat.

Léčbou, kterou jí lékaři předepsali, byly chemoterapie. Mě přišla tahle léčba horší, než nemoc samotná. Jana zvracela, hubla, ztrácela se před očima. Trpěla děsnými migrénami, začaly jí padat vlasy.

Bylo strašné, vidět tu akční, vždycky veselou holku, jak skoro nemůže zvednout hlavu z polštáře, ale přitom všem se ještě snaží usmívat a dělat vtipy.

Bála jsem se, jestli jí návštěvy kamarádů nepřipravují o energii, ale lékařka, která jí měla na starosti mě ubezpečovala, že jsou pro ní ohromnou psychickou posilou a psychika hraje při uzdravování obrovskou roli.
Jenže optimismus jak se zdálo nestačil.

Jediným způsobem záchrany se pro Janičku stala transplantace kostní dřeně. Martin doufal, že bude vhodný dárce, ale bohužel shoda nebyla dost velká. V tu chvíli nastoupili kamarádi.

Jeden po druhém se nechávali testovat a dokonce přibírali do hledání i své známé a rodinné příslušníky.
Jana byla dojatá, plná naděje a hrdá, jak skvělé má přátele. Ve chvíli, kdy už jsem skoro přestávala doufat, přineslo jejich úsilí výsledek.

Michal, bratr Daniela, kamaráda z horolezecké party, se vrátil ze zahraničí a hned se vypravil na testy. Shodoval se a byl ochotný darovat Janě kostní dřeň co nejdříve.
Byla to obrovská vzpruha pro nás pro všechny, ale Janě nastaly nelehké časy.

Před transplantací jí museli kompletně vyřadit imunitu, a tak s námi se všemi mohla napříště mluvit už jenom přes sklo, telefonem. Bylo vidět, že to na ní doléhá a cítí se mizerně.

Všichni jsme jí fandili, ubezpečovali ji, že se už brzo dočká a pak už bude všechno jenom lepší. Jenže nebylo. Nějaký čas po transplantaci se cítila dobře a nemohla se dočkat, až testy potvrdí, že se dřeň uchytila.

Právě kvůli dřeni se ale její tělo postavilo na zadní a začalo vyvádět neplechu. Nemohla jíst, únava byla horší než kdy předtím a vypadala ještě nemocnější, než když dostávala chemoterapie.


Dobrou zprávou bylo, že transplantace vyšla a v Janině těle se pomalu začaly tvořit nové krevní buňky. Po pár týdnech, když bylo jasné, že transplantovaná dřeň roste, lékaři usoudili, že už je na tom dost dobře, aby se vrátila domů.

Domluvili jsme se s jejím přítelem, že bude, alespoň ze začátku lepší, když bude u nás. Uzdravovala se, ale sílu získávala jenom pomalu. Ale ani teď nezůstala sama. Dveře se u nás netrhli, každý den jí přišel pobavit na chvilku některý z kamarádů.

Nechtěli ji přitom unavovat, a tak se pravidelně informovali u lékaře, kolik času můžou s Janou trávit. Na návštěvy u ní měli dokonce pořadník.

Byla jsem jim tak moc vděčná, měla jsem pocit, že jí jeden každý nechal trochu své energie, aby se mohla lépe uzdravovat. Sotva mohla začít chodit, pustila se do plánování, co se svojí partou podnikne, až bude úplně v pořádku.

Teď to budou dva roky, co se vrátila z nemocnice. Musí sice ještě chodit na pravidelné prohlídky, ale výsledky jsou úplně normální, zcela v pořádku. Plány, které si udělala, stále ještě plní a postupně k nim přidává další sny, které by si chtěla splnit.

Svojí partou je obklopená a nadále a my s manželem jsme je všechny přijali za své.

Díky té děsivé zkušenosti, kterou jsme si museli všichni projít, si uvědomujeme, že přátelství je mnohem důležitější, než by člověka napadlo a že vám ve zlých časech může zachránit nejenom dobrou náladu, ale dokonce i život.

Radka B. (50), Morava