Stačí jen, abyste ráno vykročili ze dveří trochu jinak, a najednou bude mít den úplně jiný spád.
Pamatuji si, jak jsem byla čerstvě těhotná, ale stále ještě bydlela jen sama se svým psem, a občas mě ty nové stavy přiváděly do prekérních situací. Třeba jednou jsem si jako každé ráno dopřála sprchu, oblékla se a vydala se s pejskem na ranní procházku do parku, aby byl důkladně vyvenčený a já mohla zase vyrazit do práce. Jenže jen co jsem bouchla dveřmi, uvědomila jsem si, že mám průšvih. Zabouchla jsem si totiž v bytě klíče, které zůstaly v zámku. Jediné, co jsme měla naštěstí v kapse, byl telefon.
Prosím, pomoz…
Tak jsem při navyklé cestě do parku propadla lehké hysterii, co teď. Volala jsem příteli, že se nemám jak dostat domů. On byl narozdíl ode mně mnohem klidnější. Řekl mi, že mi dveře pomůže otevřít, ale až odpoledne. Dřív to prý nejde. A že mám normálně s Samem vyrazit do práce. Že moji situaci určitě pochopí. Křičela jsem, že ale ty dveře potřebuji otevřít hned, protože nemám ani na rohlík a jsem těhotná! Ale přítel mi bouchl s telefonem s tím, že na hysterické výlevy nemá čas.
Hurá do práce
Tak jsem v zoufalství přece jen zamířila do práce. Tramvají na černo, bez dokladů a peněz. A ještě se psem bez košíku. Těhotenstvím se moc argumentovat nedalo, protože na mě ještě nebylo patrné. Celou dobu jsem se modlila, ať nepřijde revizor. Protože mi bylo jasné, že by výjezd skončil ověřováním totožnosti na policejní stanici. To se naštěstí nestalo. V práci byli kolegové vážně udivení, proč jsem přišla se psem. Tak jsem jim vysvětlila situaci a konečně jsme se tomu zasmáli. Kolegyně mi hned půjčila peníze, abychom se mohli oba s pejskem konečně najíst. A odpoledne už mi volala přítel, že můžu zase domů, že dveře už otevřel. Byla to obrovská úleva. Když nemáte najednou své útočiště a svoje osobní věci, je to velmi nepříjemný pocit. Byť je to jen na jeden den.
Andrea P. (38), Náchod
