Strach má velké oči a já se chvíli opravdu bála uprostřed lesa. Ještě, že jsem tam nebyla sama. Zhodnotila jsem rychle situaci a podívala na manžela.
Nedávno jsme s manželem oslavili 40. výročí svatby. Domácí večeři jsme tehdy vyšperkovali svíčkami a dobrým vínem. Petr mi poděkoval za společné roky a snad i vlivem lahodného moku pronesl s elegancí Garyho Coopera:
„Přej si, co chceš, má lásko, vše je předem splněno.“ Ve vteřině mi hlavou prolétla dovolená v Provence, vysněný vlněný kostýmek i nová lednička, ale nakonec ze mě vypadlo: „Chtěla bych, abychom zase chodili na výšlapy a do lesa na houby spolu. Jako kdysi.“ Chvíli to vypadalo, že lépe by přijal i tu Provence, ale zachoval dekorum: „Skvěle! Vyžeň pavouky z košíků a já nabrousím svůj zálesácký nůž. Hned zítra vyrazíme!“
S morousem v zádech
Houbaři obvykle startují za úlovkem ráno, ale „my přece nejsme takoví šílenci“. Když jsme tedy po obědě dopili kávu, abychom se konečně vydali paběrkovat po skutečných houbařích, popadla jsem jen symbolický mini košíček s přesvědčením, že i ten bude zbytečně velký. Petrovo funění do kopce a nervózní syčení nad muchomůrkou, která se z dálky tvářila jako výtečná holubinka, přišlo už po půlhodince. Protože jeho lamentace nebraly konce, podotkla jsem, že kdyby furt neležel v těch detektivkách a víc se hýbal, neměl by nejen problém s tímhle kopečkem, ale nejspíš ani s vysoký tlak, cukrovku a nadváhu. Ale sotva jsem to dořekla, věděla jsem, že jsem měla mlčet. Jenže – to si prostě člověk někdy nemůže pomoct. Petr mě nejprve probodl pohledem, pak vytáhl nůž, prudce se sehnul a z pod seschlé větve vyprostil nádherný hřib. „Ireno, koukni… a támhle je další,“ zazářil vítězstvím.
Něco jsme zaslechli
Endorfiny zapracovaly, napětí se uvolnilo a došlo i na debatu – no spíš přednášku o tom, jak taková dobrá detektivka trénuje dedukci, paměť, ostražitost… a kdesi cosi. Jen ne fyzičku, pomyslela jsem si. Když v tom se Petr zarazil: „Slyšela jsi to?“ „Co jako?“ zeptala jsem se. „Tiše, poslouchej, támhle odtud… jakoby někdo naříkal, nebo volal…“ skoro šeptal. Chvíli jsme napínali uši, ale nic. Dole v osadě omladina chystala táborák, tak se nejspíš hlasy ozývaly odtamtud. Ušli jsme pár metrů, když mě Petr chytil za ruku, přikrčil se a pohodil hlavou k houštině asi padesát metrů od nás. „Někdo tam běžel,“ zašeptal a v tom jsem i já zaslechla ženský výkřik: „Proboha, né! Auuu!“
Bála jsem se
Co to bylo? Koukali jsme jeden na druhého jako bychom nechtěli uvěřit, že právě teď v lese za naší chatou se nejspíš děje něco… že možná jde i o život.
„Jdu tam, zůstaň tady,“ syknul na mě Petr. Ztuhla jsem hrůzou: „Co chceš dělat? Neblázni! Stůj! Počkej, radši zavoláme pomoc! Prosím…“ Jenže Petr mě nevnímal. Hnal se ke křoví, jakoby to ani nebyl on. Napůl ochromená jsem za ním klopýtala a snažila se vytáhnout z kapsy mobil. Zase se ozvalo sténání. Petr zaváhal, otočil se na mě: „Drž se zpátky, kdyby něco… volej policajty!“ Hergot, signál má sotva jednu čárku… Zatracenej mobil! Zoufala jsem si a srdce mi skákalo jako na trampolíně. Už jsem byla pár kroků za Petrem, když se z křoví ozval ženský hlas: „Míro, počkej, to jehličí šíleně píchá. Kde máš tu bundu?“
Trapas i štěstí
Zůstali jsme s Petrem jako opaření a pak se oba až hystericky rozesmáli. „Co tu sakra děláte, šmíráci,“ vyskočil na nás polonahý mladík zpoza smrčkoví a zrzka za ním, zčervenalá studem si chvatně strkala tričko do kalhot. Nevypadal, že by si to nechal vysvětlit, a tak jsme se raději rychle omluvili a dali na ústup. V bezpečné vzdálenosti jsme padli do mechu a vydýchali zbytky adrenalinu. Beze slov jsme každý po svém zpracovávali událost posledních minut. Klidem lesa jen tu a tam zazněl ptačí zpěv. Přes vystrašení, které ještě doznívalo v roztřesených nohách, jsem cítila obrovské uspokojení. Nejenže jsme konečně po letech vyrazili spolu na houby, ale i proto, že je Petr pořád chlap, který nezaváhá, když je někdo v nesnázích. Byla jsem na něj pyšná a šťastná, že se nakonec žádnému násilníkovi postavit nemusel.
Mráz po zádech podruhé
Když jsme vyšli z lesa, stmívalo se a od osady k nám probleskovalo modré světlo policejního majáčku. „Že by mládež tropila nějaké hlouposti,“ pronesla jsem s lehkou ironií stále omámená čerstvým zážitkem, aniž by mi docházela zřejmá vážnost situace. „Co se stalo?“ neudržela jsem zvědavost, když nás policista doprovázel do chaty, abychom mu ukázali občanky. „Pár kiláků odsud někdo znásilnil patnáctiletou holku.“ Zastavil se mi na chvilku dech, pak jsem polkla nasucho. Přece nebude podezírat nás?
Trénujeme
Tu noc jsem toho moc nenaspala. Dlouho se mi honilo hlavou, jak se z toho chudák holka dostane, a jak by to všechno dopadlo, kdybychom se tam doopravdy místo s milenci setkali s tím násilníkem. Co kdyby nám ublížil, přece už nejsme nejmladší. I když pachatele policie zadržela hned následující týden, samotné se mi do lesa už opravdu nechtělo. Na houby jedině s Petrem. Jako bodyguard si svoji fyzičku vylepšil už po několika týdnech. A já si při detektivkách začala trénovat svoji dedukci, paměť a ostražitost.
Irena P. (66), Beskydy
