Pomalu jsem ztrácela naději. Vypadalo to, že zůstanu už napořád sama.
Stará panna. Tak mě vnímali kolegové. Byla jsem ne už nejmladší, stále neprovdaná a dlouhou dobu nezadaná. Žila jsem jen prací. Co jiného mi zbývalo? Předstírala jsem, že jsem permanentně zaujatá haldou listin na pracovním stole, což nebyla pravda.
Myšlenky mi neustále utíkaly k tomu, proč vlastně jsem tak osamělá. Nejhorší bylo, že mě kamarádka pozvala na svatbu, která byla tak krásná a tak romantická, až to vhánělo slzy do očí.
Byli jsme tam jen čtyři, nevěsta, ženich a svědkové, obřad se konal na starém hradě, malá hostina v krčmě v podhradí.
Do krčmy jsme se přesunovali pěšky, ženich s nevěstou, která si oblékla jednoduché bílé šaty sahající jen pod kolena, se vedli za ruce, a mně vhrkly slzy do očí. Proč mě o tohle osud ošidil?
Nejvyšší čas
Aby toho nebylo málo, byla jsem zamilovaná do kolegy z práce, samozřejmě tajně. Tedy – myslela jsem si, že tajně. Ale ukázalo se, že se nedokážu přetvařovat, takže z nejrůznějších mých pohledů a povzdechů či bůhvíčeho to ostatní asi vytušili.
Ten chlapík byl rozvedený, bezdětný a milý. Příliš toho nenamluvil, ale bylo jasné, že má smysl pro humor. Nevím proč, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že bychom se k sobě hodili. Měla jsem na svatbu a na děti nejvyšší čas!
Sotva jsem se však mohla na kolegu vrhnout a dotlačit ho do kostela. Naše komunikace spočívala v tom, že jsme se pozdravili, během dne prohodili několik vět a v půl dvanácté se zvedli od psacích stolů a spěchali s ostatními do jídelny na oběd.
Už zhasínali
Jednoho dne mi přišel dopis. V obálce jsem našla lístek do kina, jinak ani papírek, ani slovíčko. Někdo mi poslal vstupenku do biografu! Bylo to napínavé. Nemohla jsem se dočkat.
Líčila jsem se, oblékala a desetkrát převlékala a česala tak dlouho, až jsem k budově kina Svět přiběhla na poslední chvíli. Už zhasínali. Proplétala jsem se osmou řadou na svoje místo, v tom šeru bylo už špatně vidět.
Když jsem konečně našla sedadlo, na vedlejším jsem skutečně spatřila svého kolegu. Nejistě jsem se na něj usmála, on na mě. Pak už jsem jen mlčky zírala na plátno.
Abych řekla pravdu, nevím, o čem ten film byl, pamatuji si jen, že to byl v té době velký hit o lásce. Ty rozpaky, když byl konec, neumím popsat. Oba jsme byli červení a vlekli jsme se zástupem lidí k východu. “Děkuji za lístek,” pípla jsem.
“Za jaký lístek?” divil se. “To já děkuji za lístek.” Došli jsme k závěru, že za oběma obálkami se vstupenkami stojí naši kolegové. A byli to opravdu oni. Poslali nám lístek do manželství.
Jana M. (57), Českobudějovicko
