Máme celkem tři vnuky. Mikuláše, Zdeňka a Honzíka. Největší divoch a taky nejstarší je Mikuláš, v zimě mu bylo dvanáct.
Hodně mi připomíná mého manžela, ono se ostatně říká, že dědičnost jde často přes koleno. Můj muž Kryštof je s Mikulášem jedna ruka, občas mám dojem, že jsou spíš jako nějací dva kumpáni, než jako vnuk a dědeček. Před nedávnem se u nás stavovala dcera. Byla taková nervózní a naštvaná, a tak jsem se jí samozřejmě musela zeptat, co se děje. „Ale, Mikuláš mě štve. Představ si, tuhle jsem ho nachytala za barákem s klukama, jak kouří. Já vím, je ve věku, kdy to zkouší většina kluků, ale stejně mě to štve. Tím spíš, že jsem o týden později našla v batohu krabičku cigaret. Sáhli jsme mu na kapesné, promluvili jsme s ním, ale stejně je mi jasné, že když nebude chtít, tak neposlechne…“. Chápala jsem, že je dcera rozčilená. U nás doma nikdo nekouřil, je to ošklivý zlozvyk, ničí to zdraví a leze do peněz. Slíbila jsem jí, že o tom promluvím s tátou. „Mikuláš na něj dá. Třeba vymyslí něco, co ho přesvědčí, aby si s cigaretami nezahrával.“ Jenže manželovi se to nezdálo. „Co bych mu asi tak říkal. Já vím, jak to mezi klukama chodí. Tady domluva nepomůže.“
Chvíli se tvářil zamyšleně. „Ledaže bych na něj zkusil to, co můj táta na mě…“. Když jsem ale chtěla vědět, jak udělal nebožtík tchán z mého muže nekuřáka, nedočkala jsem se odpovědi. Že prý jde o chlapské záležitosti. V neděli po obědě se manžel vytratil z domu i s Mikulášem. Za dvě hodiny mi volala rozčilená dcera, že táta vyvedl něco hrozného a mám přijet do nemocnice. Že se nemám ničeho bát, ale že by tátu nejraději přerazila
Můj muž vzal úkol odnaučit Mikuláše a jeho kamarády kouřit opravdu vážně. A šel na to stejně, jako jeho táta. Nakoupil kvalitní doutníky a pozval mládence na chatku do zahradní kolonie. Řekl jim, proč by nekouřili, ale že to musí být něco kvalitního. Začínat s cigaretami může jen amatér, skuteční chlapi kouří dýmku nebo doutníky. S dýmkou že se to musí umět, ale proč nezkusit havana. Samozřejmě, že mu na to skočili. Tím spíš, že si, celoživotní zapřisáhlý nekuřák, kterého jeho otec vyškolil doutníkem v osmi letech, zapálil s nimi. Muselo mu být děsně, ale statečně se držel. Když bylo chlapcům špatně, ještě je přesvědčoval, ať vytrvají, že nevolnost přejde a teprve pak se dostaví ta pravá slast. Ale když se udělalo opravdu zle i jemu, nakonec nevydržel a zavolal záchranku. Tvrdil mi, že v jednu chvíli si dokonce myslel, že je s ním ámen.
V nemocnici jsem se dozvěděla, že jsou všichni v pořádku, jenom jim ještě tak den dva bude trochu špatně od žaludku a bude je pobolívat hlava. Uklidnilo mě to, ale měla jsem strach, co rodiče ostatních chlapců. Konec konců dát mladistvým doutníky a radit jim, jak nejlépe šlukovat, to není zrovna v souladu se zákonem. Naštěstí byli rodiče kluků rozumní a ta nezodpovědná léčba závislosti navíc zabrala, takže nás nikdo nežaloval. Ani pan doktor v nemocnici se nad dědovou výchovnou lekcí příliš nepohoršoval, i když nám všem zdůraznil, že to byl opravdu špatný nápad. Já si ovšem nejsem jistá, jestli je horší poděs děda, který to vymyslel, nebo vnuk, co dědečka poslechl.
Jana L. (64), Klatovy
