Sledování televize bylo pro nás zábavné natolik, že jsme oba zapomněli na normální život. Náš čas řídily seriály!
Nevím, proč si skoro každý stěžuje, že v televizi nic nedávají. Já byla spokojená a svoje jsem si vždycky našla. Stejně tak i manžel. Sport ho, na rozdíl od všech jeho kamarádů, moc nebavil. Možná proto, že se nikdy nehýbal.
Zajímaly ho spíš knížky, hlavně historické a válečné romány. U těch proležel vždycky klidně celý víkend. Tedy, když se nevěnoval dětem, což on se věnoval, to se mu nedá upřít!
Vnučka nám dala televizi
S přibývajícím věkem byl ale manžel nejen čím dál lenivější, ale už ani ty knížky ho moc nebraly. „Prosím tě, dříve jsi pořád četl a teď ti leží na nočním stolku už půl roku stejný román. Co to s tebou je?“ zeptala se manžela zvědavě a on jen pokrčil rameny.
Prý už na ta malá písmenka nevidí. K očnímu lékaři se mu jít nechtělo a tak raději nečetl. O to víc začal sledovat televizi.
Jednou, když si postěžoval, že mu v polovině přestali dávat nějaký jeho oblíbený seriál, navrhla naše vnučka, že nám objedná nějaké další programy. Manžel chvíli hudroval, že nemíní nic platit, ale nakonec se nechal zlákat.
Najednou jsme nevěděli, na co dřív koukat! „Počkej, teď mi dávají tohle a tamto, nemůžeš si to přepnout na tu svoji romantiku!“ hádal se o ovladač a já jen tiše, a potom hlasitě, skřípala zuby. Spor nám opět vyřešila naše Lucinka, ta vnučka. Druhou televizi nám koupila k narozeninám!
Nevšimla jsme si, jak manžel vypadá
Slavili jsme je totiž odjakživa spolu, přestože nás dělil rok a měsíc. Od té doby jsme byli oba spokojení. Já měla zamilované seriály a taky zvířátka, a manžel svoji zamilovanou válku, tu první i druhou. Skoro jsme se neviděli.
Každý zalezlý v jednom pokoji s očima upřenýma na obrazovku zíral všechno, co nám ta kouzelná bedýnka nabídla. A bylo toho čím dál víc! Přebytky jsme si museli oba nahrávat a sledovat až pozdě do noci. Jinak bychom to nestihli!
„Babi, všimla sis, jak se děda ztloustnul? A on si nechává narůst vousy?“ zeptala se mě jednoho dne naše Lucie starostlivě a já ji ani neokřikla, že mě ruší. Bylo to zrovna tak napínavé! Ztěží jsem přemohla rozmrzelost a vydala se do pokoje k manželovi.
Ne, že bych ho občas neviděla, když jsem mu nandávala jídlo, ale i u toho jsem měla puštěnou v kuchyni takovou malou televizku, abych o nic nepřišla. Jak můj Igor vypadá, jsem si vůbec nevšimla už řadu týdnů.
Málem se udusil před televizí
K mému údivu měla Lucinka pravdu. Můj manžel se změnil! K horšímu. Byl tlustý a zanedbaný. Skoro bych ho nepoznaal. Jak jsem to mohla přehlédnout? Na tričku měl mastný flek a na tváři několikadenní strniště.
Vyjela jsem na něho, aby se šel osprchovat, ale ani neodtrhnul oči od obrazovky. „Ty máš co říkat! Koukni se na sebe, než začneš někoho kritizovat!“ vyštěknul a nacpal si do úst velké sousto masa. Jak byl rozčílený, začal se dusit.
Ještě že vnučka měla kurz první pomoci. Nasadila mu nějaký hmat a sousto z něho vylétlo přes celý pokoj. „Tak takhle to dál nejde!“ povzdechla si Lucinka a pokračovala: „Vy jste úplně zpustli. Neděláte nic jiného, než dřepíte u bedny“ Potom už neříkala nic.
Beze slova šla k manželově televizi a vypnula ji. Než se stačil rozčílit, popadla ji a odnesla do předsíně. Čekala jsem, že se obuje a někam ji odnese, ale ona ne. Pokračovala v řádění.
Vyhnala nás oba ven na vzduch
Popadla tu moji novou televizi a postavila ji na zem vedle té manželovy. Nechal nám, potvůrka, jen tu malinkou v kuchyni! „Na tu smíte koukat společně. Ono vás to brzy přejde. A oblíkněte se.
Jdeme se projít!“ zavelela a my na ni oba zůstali koukat, zda se nezbláznila. Ale nedala pokoj. Museli jsme ji poslechnout, jinak bychom se jí nezbavili. A tak, po mnoha měsících jsme vyrazili ven na déle, než jen na nezbytný nákup do samoobsluhy za rohem.
Bylo krásně. Svítilo sluníčko a zpívali ptáci. Byla jsem úplně nadšená. Vždyť já málem zapomněla, jak je venku hezky! Ani manžel moc neprotestoval. Trochu jsme se za něho styděla, ani se totiž nestihnul převléct.
Byl trochu podobný těm svým válečným hrdinům, ale těm středověkým… Zarostlý až běda a šedé vlasy skoro po ramena. Ale ta vycházka nám oběma zvedla náladu.
Pořídili jsme si dalekohledy
Vnučka šla za námi jako nějaká krotitelka dravé zvěře. Musela jsem se smát, ale byla jí vděčná. Kdyby tak přísně nezavelela, asi bychom úplně s prominutím zblbli!
Večer, když jsme se pěkně vykoupali a usedli před tu malou obrazovku, vstal manžel od stolu a vypnul ji. „Budeme si povídat, nechceš? Přinesl jsem krabici fotek, když byly děti malé. Zavzpomínáme si na staré dobré časy!
Musíme zase začít žít svoje životy a ne ty vymyšlené v televizi!“ Skoro jsem Igora nepoznávala. Měla jsem radost a souhlasila s ním! A tak se nám díky vnučce vrátil náš život do hezkých starých kolejí. Vlastně lepších.
Chodíme ven a pořídili jsme si dalekohledy, Budeme teď koukat místo televize na ptáčky!
Dita R. (64), Havířov
