Nemohu projít okolo schránky, aniž bych se do ní nepodívala a nezjistila, co v ní je. Jsem na to vybavená! Musím vědět, co si lidé píšou a znám všechna jejich tajemství!
Už jako malá jsem byla moc zvědavá. O všem jsem musela vědět, na každém jsem vyzvídala a taky všechny pozorovala. Občas to bylo lidem nepříjemné. Hlavně mojí starší sestře.
„Ty malá šmejdilko, ty fízle mrňavej!“ křičela na mě vždy, když mě přistihla, jak jí koukám do školní tašky nebo prohrabuju její věci. Ani mému otci nebyla tahle moje vlastnost moc po chuti. Až mnohem později jsem zjistila proč. Mamince zahýbal a měl strach, abych na to nepřišla.
Byla jsem zvědavá na cizí tajemství
Jeho strach nebyl neopodstatněný. Jenou jsem v jeho věcech našla malou krabičku se stříbrnými náušnicemi. Bylo mi tehdy asi deset.
Předpokládala jsem, že je to dárek pro mě, k blížícím se narozeninám, ale dostala jsem tenkrát jen čínskou propisovačku a čokoládu. Tu propisku jsem si přála, byla to novinka a toužil po ní každý, ale náušnice, to byl jiný kalibr.
„A tati, nemám dostat ještě něco, třeba náušnice?“ zeptala jsme se úplně nevinně, ale dostala facku. Netušila jsem, za co, ale maminka si dala všechno dohromady. Od té doby jsem šmejdila tajně.
Dávala jsem si moc dobrý pozor, aby mě nikdo nejen nepřistihl, ale ani nepodezíral. O mnoho let později, byla jsem tehdy na mateřské, se moje touha po cizích tajemstvích vrátila s nečekanou silou. Možná jsem se nudila, možná jsem podvědomě toužila po troše dobrodružství.
Nachytala mě cizí ženská
Začala jsem vykrádat schránky u nás v domě a bylo jich hodně! Vždyť jsem bydlela ve dvanáctipodlažním paneláku. Dopis jsem si vždycky pečlivě přečetla, a když to bylo možné, pečlivě zalepila a vrátila.
Ty, které se mi nepovedlo nenápadně rozlepit, jsem pro jistotu vyhodila. Manžel samozřejmě neměl o mojí podivné zálibě ani potuchy. Nic hezkého ale netrvá věčně a tak i já měla jednou namále.
„Paní, co děláte u té schránky?“ vybafla na mě v pravé poledne úplně neznámá ženská. Zrovna jsem drátkem vyndávala takový hezký dopis se zlatým rámečkem, určitě nějaké svatební oznámení. Lekla jsem se tak, že jsem upustila drátek a dopis spadl zpátky na dno.
Docela mě to naštvalo. Předpokládala jsem, že ta podivně vyhlížející ženská je nějaká sousedka z vyššího patra, ale potom mě napadlo, že ty její ohnivě červené vlasy bych si zapamatovala, kdybych ji tu někdy potkala. Místo omluvy jsem také zaútočila:
„A co vy tady děláte? Určitě tu nebydlíte, to bych vás znala!“
V noci se plížím po domě
Čekala jsem, že se do mě pustí, že bude vyvádět, ale ona ne. Zmlkla a byla zjevně v rozpacích. Ne nadarmo se říká, že nejlepší obrana je útok. Po chvíli začala něco koktat, jako že je tady na návštěvě, ale znělo to dost nevěrohodně. Určitě tu byla krást.
Možná měla zálusk na boty, co si lidé nechávají bezstarostně přede dveřmi. A možná to byla rovnou nějaká zlodějka, co vykrádá byty. Když odešla, věděla jsem, že mám vyhráno. Zvítězila jsem! Instinkt mi ale říkal, že příště už bych takové štěstí nemusela mít.
Co kdyby mě vážně někdo přistihl? Byla by to ostuda nejen pro mě, ale pro celou moji rodinu! Manžel by mi nikdy neodpustil a dcera zapudila. I tak jsme spolu moc dobře nevycházely, přestože měla pubertu už dávno za sebou.
A tak jsem změnila svůj modus operandi, jak se to píše v detektivkách. Prostě jsem začala krást dopisy v noci. A někdy až k ránu. Plížím se temnými chodbami jako duch. Je to obrovský adrenalin k nezaplacení!
Hana F. (53 let), Jihlava
