Stále jsem jen sledovala televizi, četla si nebo pracovala na zahradě. Když přišel manžel s nápadem, že od základu změníme svůj život, myslela jsem, že se zbláznil!
Naše příjmy stačily jen na obyčejný běžný život. Občas nějaké to kino a v létě týden v chatce. Už mnoho let na stejném místě u rybníka. Ne, že by tam nebylo hezky, ale ten stereotyp byl už téměř ubíjející.
Stejný správce, stejné menu na oprýskané tabuli kiosku. I chatka byla vymalovaná stejnou, ošklivě fialovou barvou, jako loni i předloni.
Obávala jsem se rozvodu
Nestěžovala jsme si a snažila radovat z maličkostí. Jenže, šlo to všechno nějak čím dál hůř. „Co se mračíš?“ zeptal se z ničeho nic můj muž a zavrtěl nechápavě hlavou. Myslel, že se mu chystám něco vyčíst! Poslední dobou jsem totiž byla k němu dost kritická.
Vlastně mi nebylo nic po chuti. To mi samozřejmě řekl on, ale musela jsem uznat, že má pravdu. Frflala jsem vlastně celý den a s ničím nebyla spokojená, navzdory té mojí upřímné snaze být pozitivní. „Já ti nevím, Přemku, jsem vážně nějaká divná.
Už mě nic nebaví a vše vidím černě. Vůbec nevím, co si sama se sebou počít!“ přiznala jsem se upřímně, ale manžel jako by mě neslyšel. Jen se zatvářil tak nějak záhadně a odešel. Prý na procházku, aby mě nerušil! Myslela jsem, že se naštval.
Ani bych se nedivila! Měli jsme se rádi a prožili spolu celý život. A teď, když bychom si mohli užívat klidu a pohody, je vše jinak. Když to takhle půjde dál, určitě se rozvedeme!
Těšila jsem se na změny
Z procházky se toho dne vrátil můj Přemek pozdě. Vlastně jsme se začínala bát, že se nevrátí vůbec. Že si pronajme jinou chatku, aby měl konečně trochu klidu. Chystala jsem se mu omluvit, ale nepustil mě ke slovu. „Tak jsem hodně přemýšlel.
O nás dvou a o tom, jak teď žijeme. A musím přiznat, že se ti vlastně nedivím.
Náš život se ocitnul ve slepé koleji, a jestli něco nezměníme, zblázníme se brzy oba!“ řekl a objal mě. Tak tohle jsem vůbec nečekala! Vůbec jsem se nezeptala, jaké změny má na mysli. Bylo mi to v tu chvíli úplně jedno!
Ráno jsem se probudila a přemýšlela, zda se mi to náhodou všechno nezdálo. Mému muži totiž podobné proslovy nebyly vůbec podobné. Nevymyslela jsem si to náhodu? Neblázním už? Když konečně vstal, netrpělivě jsem čekala, co bude říkat. On ale mlčel jako ryba!
Po snídani se vypravil ven. Ani mi neřekl kam.
Seznam mě nadchnul
V tom jsem zahlédla Přemka s velkou nákupní taškou. Pospíchal domů, jako by mu za patami hořelo. V obličeji měl nový, jakoby radostnější výraz. Oči mu zářily a usmíval se tak nakažlivě, že jsem se musela usmát také!
„Tak, nakoupil jsem nám samé lahůdky, o kterých pořád říkáme, že jsou drahé a že za ně nebudeme utrácet. Ode dneška budeme! K tomu jsem v noci napsal plán, co všechno musíme ve svém životě ještě stihnout. A nemyslím jen nějakou zábavu nebo cestování.
Myslím tím i věci, které se nám nepodařily, nebo na které nebyl kvůli dětem a práci čas!“ Oznámil mi rezolutně a hned na stůl položil dlouhý seznam. Byly v něm úkoly snad na sto let!
„To nemůžeme nikdy stihnout,“ troufla jsem si hlesnout, když jsem přečetla jen prvních pár úkolů: naučit se anglicky, prochodit Prahu, podívat se na Island do takového toho teplého jezera, kde se dá pobýt celý den. A také prodat náš domeček, abychom na to všechno měli…
Celý den jsme v jednom kole
Nad tím plánek jsme seděli snad celý den. Jedli u toho všechny nakoupené dobroty a společně spřádali naše nové sny. Společné sny, protože Přemek mě moc dobře znal. Do seznamu napsal i hodiny klavíru pro mě a pro sebe rybářský prut.
Hned po návratu z dovolené jsme podali inzerát na prodej domku a koupili malinkatý byt. Zbytek peněz padnul na dohánění celoživotních restů. Každý týden chodím do hudebky a Přemek k vodě. Občas už dokonce i něco chytí!
Anglicky se učíme společně a moc nám to nejde. Zatím! Musíme se totiž snažit, protože jsme si už objednali zájezd na ten Island. Nebyl ani tak drahý. Večer jsme tak utahaní, že už na sledování televize ani nemáme chuť.
Zbyly nám jen knížky, ale i na ty jsme si pořídili pořádné čtečky, abychom na 0svých cestách nemuseli tolik tahat! Náš život se vším tím doháněním změnil od základů.
Zjistili jsme, že nemusíme být mladí ani bohatí, abychom si mohli užívat každého dne plnými doušky!
Daniela B. (64), střední Čechy
