Věděl, že zemře dříve, než já. Byl to vědec, kterého zajímal posmrtný život. Rozhodl se najít cestu, jak mi dát vědět, jestli po smrti těla žije duše dál
Byl to můj dlouholetý kolega, kamarád a v posledních letech jeho života také blízký přítel. Večery při Modrém Portugalu jsme vedly dlouhé diskuse o věcech nadpřirozených, tajemných a zatím neprobádaných. Jeho znalosti a vědomosti se zdály famózní, byl to člověk geniálně všestranný – z jeho mnoha aktivit je třeba zmínit zejména kariéru varietního kouzelníka v mládí, v průběhu života vystupoval s rock ‘n’ rollovou kapelou a v závěru života maloval obrazy. Byl to člověk neobyčejně vzdělaný, vystudoval dvě vysoké školy technického rázu, byl talentovaný a vitální. Příšerně mě rozčilovalo, když mi na závěr každého našeho sezení řekl: „Až zemřu, a to nebude dlouho trvat, tak najdu cestu, jak ti dát vědět, že existuje něco dál!“ Byl tak plný života a optimismu, že se mi nechtělo uvěřit, když nadešel jeho čas a opravdu odešel – nečekaně a rychle.
Zavolal mi na mobil
Čas šel dál a já na jeho slib zapomněla. V podstatě jsem ho nebrala nikdy vážně. Jak by mi také mohl dát vědět z Onoho světa, kdyby to šlo, udělal by to jistě už dávno někdo jiný. A nebo se o to už mnozí pokoušeli, ale jejich blízcí nebyli k jejich vzkazům dostatečně vnímaví? Kdo ví? Každopádně jsem svého Jiřího podcenila. Přišly první Dušičky po jeho smrti a já ten den odpoledne naložila děti do auta a jeli jsme na hrob k prarodičům. Neujeli jsme daleko, když mi zazvonil mobilní telefon. „Zvedni ho,“ řekla jsem dceři, která seděla v autě vedle mě. Nahmátla telefon, a jak se jej dotkla, spustil se hlasitý hovor a mně známý hlas pravil nahlas a srozumitelně: „Tady Jiří!“ Okamžitě jsem zastavila a chopila se mobilu. Slyšela jsem však už jen vzdálené a nesrozumitelné zvuky, hlas se ztrácel v šumu, až zmizel docela. Seděla jsem hodnou chvilku za volantem a zírala před sebe, úplně mě to vykolejilo. „Strejda Jirka splnil svůj slib,“ řekla jsem dětem na konec. Na Svátek zesnulých se říká, že k nám přicházejí duše našich blízkých, které nás opustily, tak asi opravdu našel cestu, jak mi dát vědět, že jeho duše existuje dál. Děti mlčely a evidentně přemýšlely. Až večer před spaním se dcera přitulila a zašeptala: „Maminko, až jednou zemřeš, moc tě prosím, nevolej mi!“
Agáta R. (57), Lanškroun
