Zavolal na mne na ulici muž a já myslela, že se mu třeba líbím. Srážka s realitou byla tvrdá, chtěl totiž vrátit peníze, které si od něj můj manžel půjčil.
Vždy jsem si zakládala na tom, abychom byli spořádaná rodina, chodili jsme čistí a upravení. Chodila jsem na plný úvazek do práce a po večerech přepisovala texty.
Děti byly velmi samostatné, respektive syn byl samostatný a o svoji mladší sestru se příkladně staral. Ráno do školky, odpoledne ze školky. Náš taťka se také činil. Ráno vstal a odjel do práce a po práci si to rovnou zamířil do blízké hospůdky.
Domů se vracel okolo dvacáté hodiny obohacený o veškerá moudra světa, která mu sdělovali jeho věrní kumpáni.
Utírej ten prach důkladněji
Občas, když se po dvojité šichtě vrátil domů, měl pocit, že musí být také chvíli otcem a manželem. Spočívalo to v tom, že se zeptal dětí: „Už jste se vykoupaly?“ A já nejčastěji byla dotázána:
„Co bude zítra k večeři?“ Když měl pocit, že musí být doma za chlapa, tak provedl kontrolu usedání prachu. Vždy mi pokáral, že to snad není možné, kdy jsem ho naposledy utírala, že on na vše nemůže dohlížet.
Po létech si zvyknete, ale už se nesmí přidat další „pozitivní vlastnost“ vedoucí k rozvoji rodiny.
Nečekané oslovení na ulici mi otevřelo oči
Moc peněz se nám nikdy nesešlo, nebo vlastně ano, ale rychle se rozběhly světem:
alimenty na manželovu dceru z prvního manželství, nájem, voda, plyn, obědy, školka a splátka na auto a už toho moc nezbývalo, a tak se manžel uchýlil k praktikám rychlého zbohatnutí. Začal hrát automaty.
K „bedně“ si většinou stoupl s panáčkem něčeho ostřejšího, aby měl ten správný zápal. Za večer dokázal prohrát vše, co u sebe měl.
Občas se na něj usmálo štěstí a něco vyhrál, ale poplatil své dluhy, občas mi přidal třeba 500 Kč, ale za pár dnů je potřeboval zpět. Přestával mít nad sebou kontrolu, což si odmítal připustit. Domů se začal vracet stále později a později.
Alkohol se začal podepisovat na celé jeho osobnosti, stejně tak hráčská vášeň. Půjčil si od každého, kdo byl ochoten mu půjčit. Stále jsem věřila a doufala, že se něco změní a bude nám všem zase lépe. Konečně ta změna přišla.
Šla jsem s dcerou po ulici a slyším: „Haló, haló, no vy, mladá paní. Nedělejte, že mi neslyšíte.“
Otočila jsem se a opravdu myslel mě. Doma jsem nebyla moc oceňována a lásky se také nějak nedostávalo, věřila jsem, že to může být i osudové volání. Doběhl mě a spustil „Koukej za něj zaplatit!
No nekoukej, ten tvůj manžílek mi slíbil, že svůj dluh vyrovná už minulý měsíc. Nemá, tak zaplať ty!“ Polil mi pot od uší po paty. Okamžitě se mi zbortil sen o krásné rodině. Konečně jsem procitla a připustila si, že opravdu není něco v pořádku.
Začala jsem pátrat a zjistila, že již roky prohrává tisíce, že bere třikrát více, než mi říká, ale hlavně, že žiji s někým koho vlastně neznám. Rozhodla jsem se i s dětmi odejít, bylo to těžké, ale bylo to správné rozhodnutí.
A podívám-li se zpět, uvědomuji si, kdyby mi manželův věřitel neztrapnil na ulici, jak se říká, neudělal mi ostudu, kde mě znají, asi bych věřila dodnes, že nám bude lépe, přibrala si třetí práci a utáhla dětem opasky, jen abych rodinu udržela.
Iva B. (52), Plzeň
