Dnes se již jen otáčím za časem, který je dávno minulý a zavádí mne do posledního desetiletí minulého století. Přišla jsem při nehodě o snoubence. Myslela jsem, že to nikdy nepřebolí.

V té době dívka, která neměla v osmnácti vážnou známost, byla divná a pokud v devatenácti letech již nechystala svatbu, byla ještě divnější a já patřila přesně do této vesnické šablony.

Od sedmnácti let jsem chodila s mým budoucím manželem, po roce jsem otěhotněla a na prahu mých devatenácti let se začala chystat svatba.

Pocházím ze vsi, kde si opravdu všichni vidíme do talíře, přiměřeně si závidíme a přiměřeně se i pomlouváme, ale při pohřbech, nemoci a svatbách se semkneme a pomáháme si.

Svatba na spadnutí

Začali jsme u seznamu svatebních hostů, abychom podle toho došli k závěru, kde se bude konat hostina, kolik se má napéct cukroví na „vejslužky“ a hlavně kolik to bude stát.

Dvě rodinné rady se spojily a téměř nekonfliktně došli k závěru, že to bude svatba velká, protože musí přijít sestřenice i bratranci ze druhého kolene, protože oni nás také pozvali, takže je musíme na oplátku také pozvat.

A tak to šlo celé odpoledne, až jsme uzavřeli stav hostů na devadesátce. „No to se pěkně prohneme,“ pronesla maminka. A budoucí tchyně zase měla strach, aby ty chlapi moc nepili, protože alkohol přeci platí ženichova rodina a už se umazávalo.

„Určitě nepozveme Mirka z Plzně, ten vždycky opije všechny a vydrží za tři.“ A s ním škrtla i jeho manželku, ale vzpomněla si na tetičku, která by nám mohla přispět do začátku nějakým „pěkným“ finančním darem. Suma sumárum, desátá večer, padl závěr -pozváno bude devadesát dva hostů.

Vybrali jsme termín 15. července, aby to ještě nebylo moc vidět a už to jelo: „Obřad bude na úřadě, hostinu uděláme na zahradě, vyklidíme kůlnu a garáž a postavíme tři vojenské stany. Péct se začne v neděli před svatbou, ve čtvrtek se naloží maso na svíčkovou.

Pivo se koupí v úterý, to přijede závoz do hospody, takže se pojede s vozíkem a musí se tam být už v poledne, aby ho neprodali. Víno přiveze strýc z Moravy a přijede už ve čtvrtek ráno.

Na šaty se půjde koupit hned po neděli.“ Takže do svatby chybí zhruba měsíc a scénář je připravený. Vše šlo jako na drátku a přišel poslední týden. V pondělí se začalo péct na „výslužky“.

V úterý taťka vybojoval dvacet bas piva k nelibosti všech sousedů, ve středu se začaly péct korpusy na dorty a naložilo se maso. Napětí stoupalo.

Ve čtvrtek ráno přijel strýc z Moravy, přivezl několik demižónů vína, nezbytnou slivovici a asi deset kilo domácích klobás. A já se vydala na poslední zkoušku šatů.

Cesta za švadlenou

Stála jsem na zastávce a čekala na autobus a v tom začaly jezdit houkačky. Naskočila mi husí kůže, ale mne se to naštěstí netýkalo, já se přeci pozítří vdávám!

Přijel linkový autobus, já nastoupila a sedla jsem si hned za řidiče, protože za chvíli vystupuji, aby mi nezapomněl zastavit a neodvezl mi až do města, protože pak bych to nestihla a přípravy by byly ohroženy.

Mezi řidičem a cestujícími se rozvinula diskuze ve smyslu, který blbec, kde, co udělal, že zalarmoval celý okrsek. Hned po výjezdu z obce už v dáli bylo vidět, že za zatáčkou je nějaká mela. A řidič si okamžitě přisadil:

„To zas jel někdo jako blázen, ale nemohl to být nikdo místní, protože tady přeci každý ví, že ta zatáčka vynáší.“ Dojeli jsme k samotnému místu a bylo patrné, že se tam obtočilo auto okolo stromu.

Nebylo poznat, přes několik zásahových vozů, co to bylo za značku. Politovala jsem posádku a přemýšlela jsem si dále, zda ještě ty šaty zapnu, protože jsem přeci jen přibrala v objemu svého štíhlého pasu.

Zvědavý řidič se šel podívat, co se tam vlastně stalo, i když to viděl z dálky se slovy: „Jdu se zeptat, kdy to bude průjezdný, tak zatím seďte.“ A my seděli.

Já jsem si začala zoufat, že takhle to fakt nestihnu a upnula jsem zrak na řidiče, který se šel podívat k nehodě. Mluvil s policistou, najednou se chytil za hlavu a začal ukazovat na autobus.

Ještě chvilku stáli, s někým mluvili a ke skupince se přidal lékař ze záchranky i s brašnou a všichni společně šli k autobusu. Mezi tím jsem viděla přijíždět pohřební vůz a nebylo mi z toho vůbec dobře.

Skupinka došla k autobusu, řidič otevřel dveře a všichni tři, mlčíc vešli dovnitř a jejich pohledy směřovaly přímo ke mně… „Petruško,“ oslovil mne řidič, „tady Vašek (policista) Ti chce něco říct.“

Znejistila jsem, ale příliš jsem nechápala. „Petro, v tom autě jel Vlastík. Jako můj Vlastík?“ Vyhrkla jsem ze sebe. „ A kde je, ať sem přijde, ať jde za mnou! No to právě už nemůže, on tu nehodu nepřežil.“ Nastalo příznačné hrobové ticho. Lékař se mi na něco ptal, vůbec nevím na co, a pak už si na nic nepamatuji.

Probrala jsem se až na nemocničním lůžku

Probudila jsem se až v nemocnici a nechápala, co tam dělám. Za chvíli vešla mamka s taťkou. Oba plakali a svorně mi říkali:

„ Teď musíš být silná, musíš být silná.“ Zprvu jsem měla pocit, že vůbec nevím, o čem mluví, ale najednou jsem se začala rozpomínat na to, že jsem jela ke švadleně, že za vsí byla nehoda a najednou mi zazněla v uších znovu slova policisty:

„On tu nehodu nepřežil…“ Nevěděla jsem, zda se to opravdu stalo. Rozplakala jsem se, ani jsem nemohla dýchat. Dostala jsem tišící léky. A najednou jsem cítila, že se mi oči zavírají. Probudila jsem se až pozdě odpoledne.

Byla jsem v pokoji úplně sama a v té samotě jsem si začala uvědomovat, že jsem těhotná, a že čekám s Vlastíkem dítě. Z přemýšlení, co dál, mne vytrhl lékař konající večerní vizitu. Sedl si ke mně a ptal se, jak se cítím, ale že se zdá, že je miminko v pořádku.

Zmítala jsem se v pocitech, zda mi to zajímá či ne. Také se mi pokoušel sdělit, že když bude vše v pořádku, že mohu jít, ještě po nějakém vyšetření, zítra dopoledne domů. Ale kam? K našim nebo do domečku po jeho babičce, kde jsme měli spolu bydlet???

V noci jsem téměř nespala, promýšlela jsem, co udělám. Ráno jsem nebyla schopná pozřít ani to bílé kafe, které podávali ke snídani. Byla jsem neskutečně unavená. Po ranní vizitě jsem byla poslána ještě na vyšetření, kvůli miminku.

Pan primář na gynekologii se však rozhodl, že ještě musím zůstat na jejich oddělení na pozorování, alespoň do druhého dne. S odstupem času si myslím, že už tehdy věděl, že není něco v pořádku.

Pravděpodobně z šoku, možná díky silným tišícím lékům byl potrat neodvratitelný. Nejčernější dny v mém životě. Přišla jsem o svého budoucího manžela, přišla jsem i jeho dítě. Myslela jsem, že to nikdy nepřebolí.

Jen čas dokáže zhojit i ty nejbolavější rány

Na tyto rány je jediný lék, milující rodina, dobří přátelé a čas! Zhruba po dvou letech jsem se opět začala koukat na svět o něco příznivěji a začala jsem věřit, že ještě mohu být v životě šťastná.

Za krátko jsem se, jak se říká, začala oťukávat s klukem z vedlejší vsi a do roka jsme spolu bydleli a začali jsme se pokoušet o miminko, ale něco bylo špatně, stále to nevycházelo. Možná jsem měla strach znovu otěhotnět.

Opakovaně jsem odmítala i jeho žádost o ruku, ale po dlouhém, přesně více než ročním přemlouvání, jsem se odhodlala vstoupit do stavu manželského, ale hlavně bez těch příprav, bez hostů a bílých šatů.

Vzali jsme se a rodiče a sourozence jsme pozvali na slavnostní oběd až druhý den. Na dítě jsme čekali ještě dva roky.

Naše vymodlená holčička je dnes na prahu své dospělosti a má i o dva roky mladšího brášku a všichni dohromady jsme taková spokojená rodina, která si váží všeho, co každý den přináší.

Léta bolest otupily, ale myšlenka, co bychom asi dnes dělali s Vlastíkem, se čas od času vynoří.

Petra K. (43), Plzeň