Domů     Kdyby mě neokradli, nepoznala bych svého prince!
Kdyby mě neokradli, nepoznala bych svého prince!
7 minut čtení

Nedávno jsem ovdověla a byla jsem přesvědčena o tom, že v malém venkovském domku zůstanu sama. Všechno změnila moje nová kabelka.

Několik let jsem pečovala o těžce nemocného manžela. Byly to dlouhé roky, a smutné. Pracovala jsem jen na půl úvazku, pak utíkala domů, starat se o muže. Lékaři už nedávali žádnou naději.

Mám v paměti ty pochmurné chvíle, kdy jsem sedávala u jeho lůžka a už nevěděla, co bych říkala. Došla mi slova útěchy, došly mi vzpomínky, plakat jsem si zakázala, abych ho zbytečně neděsila.

A tak jsem jen seděla v naší ložnici, naslouchala tikotu hodin, pozorovala bledou tvář neklidně spícího muže a marně se snažila vyhnat z hlavy chmury, deprese a beznaděj.

Možná si představujete, že jsme my dva měli za sebou hezký společný život, ale není to pravda. Můj muž nebyl žádný dobrák.

Dvakrát mi utekl za jinou, jedna z nich s ním dokonce čekala dítě, a protože se tím ani nenamáhal tajit, jeho – jak se tak říká – levoboček nás navštěvoval. Oblíbila jsem si ho, vlastní děti nemám, a tak jsem Petra svým způsobem považovala za syna.

Jako dítě byl milý, vyrostl bohužel do otcovy podoby, a zdaleka nejen fyzicky. Když dospěl do složitých pubertálních let, z hrníčku, který stával na kuchyňské lince a o kterém dobře věděl, zmizely peníze. Nebyla to tak docela malá částka. Nechala jsem to být.

Petr se pak ukazoval méně a méně, až se z našeho života vytratil docela. Těžce nemocného otce nenavštívil ani jednou.

Vzpomínka na romantickou procházku

Spojoval nás s manželem hlavně zvyk, pečovala jsem o něho v prvé řadě z vrozeného smyslu pro povinnost, ale čas od času jsem z hlavy vydolovala i docela hezkou vzpomínku, při které jsem se usmívala.

Když jsme se před šestatřiceti lety na venkovské zábavě v obci, kde jsem měla babičku, seznámili, býval to nejhezčí kluk široko daleko. Tomu by dnes už živá duše neuvěřila.

V paměti mám ten obrázek, jak si přisedl ke mně a ke kamarádce, ani se neptal, zda je tu volno, objednal mi griotku a nespustil ze mě oči.

Tančit odmítl, pozval mě na procházku do lesa, ale nic si ke mně nedovolil, jen si mě okouzleně prohlížel, což se mi jevilo jako romantické. A pak jsme spolu přece jen tančili – na lesní cestě, kam doléhaly střípky hudby z oken kulturního domu.

Teď jsme stáli na konci té cesty. Když navždy odešel, cítila jsem podivnou prázdnotu a věděla jsem, že teď už budu navěky sama. Neuměla jsem si představit, že by někdo měl zájem o ženu, které se pomalu a neúprosně blíží šedesátka.

Naštěstí pro mne jsem bydlela v malé vesničce, kde každý znal každého, a tak mi naprostá osamělost nehrozila. Vždycky bylo možné popovídat si s listonoškou, se sousedkou anebo s prodavačkou ve zdejším obchůdku.

Jak si udělat radost

Po smrti manžela jsem začala zase pracovat na plný úvazek jako uklizečka. Mám v živé paměti, jak jsem uklízela ve zdejší rodinné firmě, jejíž majitelka je zhruba v mém věku. Občas jsme si povídaly, daly jsme se tedy do řeči i tentokrát.

Bylo chladné předjaří, paní říkala, že se cítí vyždímaná jako citron a že by se chtěla naučit více se radovat ze života.

Dodala, že vlastně neví, jak se to dělá, protože je, stejně jako já, čerstvá vdova, firemní výsledky nejsou růžové a navíc se přihlásily i zdravotní problémy.

Shodly jsme se na tom, že pravděpodobně téměř každé ženě udělá radost koupě pěkného oblečení či slušivých módních doplňků. Opravdu jsem nemohla tušit, že právě v tuto chvíli se začíná psát moje nová životní kapitola plná opravdové lásky.

Ani ve snu by mě to bývalo nenapadlo. Když jsem pak měla cestu do města, zastavila jsem se v obchodě s koženým zbožím. Vybrala jsem si krásnou kabelku, ta stará už se rozpadala. Byla tak drahá, že jsem zavrhla lákavou přestavu pořídit si k ní ještě střevíčky.

To už bych si připadala rozmařilá, možná bych si to vyčítala a ty peníze by mi pak mohly citelně chybět. Radost z kabelky jsem si hýčkala.

Vydržela mi cestou na autobusové nádražíčko, cestou domů, a ještě večer před usnutím jsem na kabelku myslela a usínalo se mi moc pěkně.

A teď ještě střevíčky

Za nějaký čas jsem našetřila na střevíčky, a tak jsem se znovu vydala do městečka. Tentokrát moje výprava skončila malou osobní katastrofou. Bylo pozdní odpoledne, nad střechami se rozkročila mlha, krajina vypadala téměř až hororově.

Počasí jako stvořené pro přízraky. Pak se vedle mne jeden zjevil – byl to ovšem člověk z masa a kostí – moji chloubu, moji krásnou novou koženou kabelku mi vytrhl a utíkal kamsi do mlhy. Ječela jsem jako šílená.

Všimla jsem si, že pán, který právě vyšel z obchodu s jízdními koly, zřejmě vše zaznamenal a začal zloděje pronásledovat. A stejně jako on zmizel v mlze. Chvíli jsem čekala, nikdo se neobjevil. Po tváři mi tekly slzy lítosti a zlosti.

Ano, takhle to dopadá, když si chce člověk po letech udělat radost. Loudala jsem se na nádraží, ačkoli jsem u sebe neměla ani korunu. Autobus naštěstí řídil můj dobrý známý, který mě nejenže svezl zadarmo, ale ještě mě celou cestu utěšoval. Už jsem neplakala, řekla jsem si, že se stanou horší věci.

Kabelka se vrací

Druhý den odpoledne kdosi zazvonil. Počasí bylo stále stejně pochmurné, z kalendáře se sice už, pravda, usmívalo jaro, zatímco za okny vytrvale pršelo do mlhy, občas se ukázala nějaká ta vločka. Chodníky opanovalo náledí.

Vzpomínám si, že jsem na sobě měla starou teplákovou soupravu, čehož jsem pak hodně dlouho litovala. Cožpak jsem ale mohla tušit, že někdo zazvoní? Nečekala jsem živou duši.

Když jsem otevřela dveře, první, co mě na tom člověku zaujalo, byl veliký, barevný monokl. Hned nato mě upoutala další zajímavost: chlapík držel v ruce mou milovanou kabelku. Pochopila jsem.

Obětavě zloděje pronásledoval, došlo ke krátké potyčce, pak zloděj odhodil kabelku, muž se i s ní vrátil, ale už mě nenašel. V té době jsem asi už poplakávala na autobusovém nádraží. Vyhledal mě tedy podle adresy v občanském průkazu o den později.

Byla jsem dojata. Samozřejmě jsem ho pozvala dál a ze srdce mu děkovala. “Pral jste se kvůli neznámé ženě, musíte být statečný,” řekla jsem s obdivem. Nabízela jsem mu peníze, rezolutně je odmítl.

Z kávy a sušenek měl takovou radost, jako bych mu servírovala svatební dort z dílny pařížských cukrářů.

Chodíme spolu

I když jsme se viděli poprvé, či vlastně podruhé v životě, pěkně jsme si popovídali. Ukázalo se, že je vdovec, o manželku přišel před deseti lety. Zůstával sám, říkal, že se umí zabavit, četl knihy o válkách, rád jezdil na kole.

Musím říci, že i když to byl čerstvý šedesátník, jeho vysokou sportovní postavu by mu mohli závidět daleko mladší muži. Dělal dojem klidného, laskavého člověka, to bylo pro mě nové.

Můj zesnulý muž byl vztekloun, někdy řval tak, že jsem zavírala okna našeho přízemního domku, aby se u nich neshlukovali zvědaví sousedé. Bylo příjemné najednou hovořit s někým, kdo působil uklidňujícím dojmem.

A dokonce jsem se přistihla při myšlence, kde že mám vlastně jízdní kolo… Kdysi jsem jezdila docela ráda, v té době jsem vážila nejméně o sedm kilo méně a vypadala mnohem lépe.

Když zachránce mé kabelky odcházel, bála jsem se, že zmizí beze slova a už se neuvidíme. Moje obavy se naštěstí nenaplnily. Řekl starostlivě: “Ale tohle nebylo naše poslední setkání, viďte, že ne?”

Spadl mi ze srdce ohromný balvan. A tak spolu chodíme, i když nám už dávno, dávno není sedmnáct.

Hana S. (56), Olomoucko

Související články
3 minuty čtení
Každý nám říkal, jak jsme perfektní pár, já jsem ale věděla své. Naše manželství stálo na pokraji krachu, který se nedařilo zvrátit. Bylo mi pětadvacet, když jsem oblékla svatební šaty a Mirkovi slíbila lásku a věrnost na celý život. Vůbec by mě tehdy napadlo, že se naše manželství otřese v základech už tak brzy. Po sedmi letech se začaly na naší obloze objevovat první mráčky. Vždy jsme se d
3 minuty čtení
Můj muž je gentleman, vždy se zastával slabších, což se projevilo již na základní škole ve chvíli, kdy jsem nutně potřebovala pomoci. Byla jsem holka krev a mlíko, a to už na základce. Klukům jsem se líbila a dávali mi to najevo nejrůznějšími způsoby, obdivnými pohledy, zamilovanými psaníčky, všelijakými řečičkami, tu hloupými, jindy ještě hloupějšími. Jeden mi napsal „miluji tě“ křídou na zeď
4 minuty čtení
Prodávala jsem pánské obleky v malém butiku. Práce mě moc bavila. Jedna naplánovaná schůzka s novým zákazníkem dopadla nečekaně. Byl čtvrtek po poledni, když přišel on. Vysoký, trochu nejistý, ale usměvavý. Měl objednaný termín na výběr svatebního obleku. Vzala jsem ho do oddělení s našimi nejkvalitnějšími obleky – vlněnými, jemnými na dotek, s precizně vypracovanými detaily. Jako první jsme zk
3 minuty čtení
Normální člověk se sotva těší na konec prázdnin. Když mi bylo sedmnáct, loučila jsem se v té depresivní době s Tomášem a brečela jsem. Vzpomínám si, jak těžce jsem vždycky nesla, když končily prázdniny. A nejhorší ze všeho to bylo v době, kdy jsem se zamilovala do Tomáše. Bylo mi sedmnáct, jemu o rok víc. Byla jsem naivní, venkovská dívenka, on světem protřelý lufťák z velkého města. Umírala js
3 minuty čtení
Ze žárlivosti je člověk schopen udělat leccos. Jsem už daleko rozumnější než zamlada, zdaleka ne tak vznětlivá a bláznivá. Ale stále zamilovaná. Vdobách, kdy jsme s mým mužem teprve chodili, jsem docela dost žárlila. Naštěstí mě to už nepronásleduje, protože s tím by se nedalo žít, v lepším případě bych skončila jako rozvedená, opuštěná ženská, v horším ve vězení. Jezdívali jsme na chatu jeho r
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Fotografie od jezera Loch Ness: Žert, nebo skutečnost?
enigmaplus.cz
Fotografie od jezera Loch Ness: Žert, nebo skutečnost?
V roce 1972 svět žasne nad fotografiemi amerického hudebníka a vědce Roberta Rinese (1922–2009) pořízenými u jezera Loch Ness. [gallery ids="158512,158511,158513"] Zřetelně je na nich vidět útv
Kámasútra v kameni: Zachycují indické chrámy orgie?
epochalnisvet.cz
Kámasútra v kameni: Zachycují indické chrámy orgie?
Nepřehlédnutelné jsou už z dálky, skutečné překvapení nabízí ale až detailní pohled na jejich fasády. Chrámy v indickém Khadžuráhu totiž mají velmi nezvyklou výzdobu. Jejich zdi jsou poseté stovkami reliéfů, které zachycují divoké sexuální praktiky.   Britský vojenský geodet Cornet James Franklin nevěří vlastním očím. V roce 1819 totiž v džungli střední Indie objevuje pozapomenuté chrámové
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Stanfordský vězeňský experiment: Když se z dozorců vyklubou tyrani!
21stoleti.cz
Stanfordský vězeňský experiment: Když se z dozorců vyklubou tyrani!
Z jedné skupiny dobrovolníků se stanou vězni a z druhé jejich věznitelé. Tak lze popsat základ experimentu, realizovaného v létě 1971 na kalifornské Stanford University. Cílem bylo sledovat, jak se ch
Barvy podzimu ve špercích LOEE
iluxus.cz
Barvy podzimu ve špercích LOEE
Podzim je obdobím, kdy příroda maluje své nejkrásnější tóny – zlatavé, cihlově červené, hořčicově žluté, borovicově zelené. A my se chceme obklopovat teplými barvami, které podtrhují emoce, eleganci i
Studánka u lesa léčila lidi i zvířata
skutecnepribehy.cz
Studánka u lesa léčila lidi i zvířata
Nevěřila jsem, že dokáže energie místa uzdravovat. Až mi poradila bylinkářka léčivou studánku. Viděla jsem tu vodu pít divokou zvěř, a tak jsem ji zkusila. Od chvíle, co zemřel můj muž, začalo se všechno v mém životě hroutit. Syn se odstěhoval do daleké ciziny a já zůstala sama. Do toho mě začalo trápit zdraví. Lékaři mi sdělili, že
Kvůli Ulici to má u Novákové doma vřít
nasehvezdy.cz
Kvůli Ulici to má u Novákové doma vřít
Nečekaný příchod herečky Sandry Novákové (43) do seriálu Ulice okamžitě vyvolal vlnu nevole mezi fanoušky, ale očividně měl také rychlý dopad na její manželství s režisérem Vojtěchem Moravcem (38).
Perfektně naložení utopenci
tisicereceptu.cz
Perfektně naložení utopenci
Na utopence nutně potřebujete dvě základní věci – kvalitní buřty a poctivě kyselý lák. Po popíjení se budou hodit. Ingredience 20 ks kvalitních špekáčků náplň 3 feferonky nakrájené na kolečka
Zašlá sláva: Perličky z lázeňského života
historyplus.cz
Zašlá sláva: Perličky z lázeňského života
Zcestovalý panovník Edwarda VII. chytla u srdce česká příroda Britský král Edward VII. (1841–1910) rád cestuje. Do světa vyráží reprezentovat svou zemi, jednat se státníky nebo ze zdravotních důvodů. Mariánské Lázně poprvé navštíví v roce 1897, tedy v době, kdy ještě nesedí na trůnu (vládl od ledna 1901). A byť se záměrně ubytuje pod jiným jménem, jeho
Letadlo těžší než vzduch
epochaplus.cz
Letadlo těžší než vzduch
Už nejstarší mýty vypráví o létání. S křídly to zkouší už Ikaros, který ale vyletí příliš blízko slunci, jež jej spálí. Křídla se i v průběhu středověku a novověku staví z peří, ale i z jiných materiálů, a odvážní vynálezci s nimi skáčou z věží a pod věžemi si lámou nohy. I Leonardo da Vinci (1452–1519) propadne létání a navrhne hned
Už vám není dvacet? A co má být?
nejsemsama.cz
Už vám není dvacet? A co má být?
Právě nyní nejlépe víte, že zralá pleť chce pravidelnou péči, něhu a respekt. My vám zase prozradíme ty nejlepší triky. Spolu se středním věkem přichází i menopauza, kdy dochází ke snížení tvorby ženských hormonů estrogenu a progesteronu. To má mimo jiné vliv i na pleť a pokožku. Asi nejčastěji se menopauza na pokožce projeví suchostí. Proto je potřeba
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i