Zavinila jsem autonehodu a teď je kvůli mně přítel na vozíku. Chtěla jsem se s ním rozejít, ale teď nemohu a musím se o něho starat!
Bylo mi rovných třicet tři let, když jsem se seznámila s přítelem. Byl stejně starý a docela pohledný. Já byla už dost dlouho sama a tak jsem se novému vztahu nebránila. Jenže, už od začátku mi bylo jasné, že to není ten pravý. Takový ten muž, o kterém si ženská řekne, že by s ním chtěla mít děti a strávit zbytek života. Šimon byl zvláštní. Pořád se v něčem vrtal, spravoval a zkoumal. Lepil modely letadýlek a taky dělal takové ty lodě v lahvi, co člověk ani nemůže pochopit, jak je to možné. Prostě byl podivín, ale když si člověk zvykl, šlo to.
Chtěla jsem se s ním rozejít
Po půl roce známosti jsme se sestěhovali do společného bytu, ale na našem vztahu se nic moc nezměnilo. On věčně zavřený ve svém pokoji a já sama v obýváku. Na kafe jsem chodila s přítelkyněmi a do kina většinou sama. Jednou mi už došla trpělivost a dala mu nůž na krk: „Už mě to nebaví, Šimone. Koukej se vzpamatovat! Dneska si někam vyjedeme na dobrou večeři. Štve mě to tvoje věčné válení doma!“ Koukal dost překvapeně, co to do mě vjelo, ale nakonec se podvolil. Dokonce si vzal novou košili, co jsem mu darovala k narozeninám. Moc mu to slušelo. Večeře se protáhla, a já se neodhodlala mu říct, že se s ním chci rozejít. Bylo mi ho prostě líto, tolik se snažil.
Zavinila jsem nehodu
Kolem půlnoci už se mi začínaly zavírat oči a tak jsem zavelela k odchodu. Jemu se nechtělo, venku zrovna hrozně pršelo a foukal vítr. „Lucinko, pojď, dáme si ještě nějaký zákusek a počkáme, až přejde ten liják,“ domlouval mi Šimon, ale já byla prostě chytřejší. Vysmála jsem se mu! „Prosím tě, to bychom mohli čekat do rána. Snad máme stěrače, ne?“ Kolikrát jsem si tuhle větu v duchu přehrávala! Co bych za to dala, kdybych ji mohla vzít zpět! No, tak jsme nasedli a vyrazili. Asi v půli cesty jsem dostala smyk a auto se skutálelo ze svahu. Mně nic nebylo a Šimonovi zdánlivě taky ne. Vylezli jsme z auta, on se postavil na nohy, potom upadl a už nevstal. V nemocnici mu po pár dnech sdělili krutou diagnózu. Už nebude kvůli zlomenému obratli nikdy chodit!
Po několika týdnech rehabilitace se mohl Šimon vrátit domů. Je na vozíku, ještě zamlklejší, než před tím. Denně ho vyvážím na vycházky, denně mu pomáhám s hygienou. Nemáme si co říct. Trápí mě výčitky svědomí. Je jasné, že za jeho stav mohu já. Kvůli mně jsme jeli na tu večeři a já ho neposlechla, když mě varoval před deštěm. Teď se o něho musím starat a nevím, kdy zase budu normálně žít.
Lucie R. (55), Slaný
