S naším manželstvím jsem to šlo s kopce. Hádky vystřídalo mrazivé mlčení. Místo rozvodu jsme si dali pauzu! Aby se vidělo, co dál.
Svým kamarádkám jsem tvrdila, že mám šťastné manželství. Byla to pravda, nemusela jsem lhát ani si vymýšlet. Byla jsem spokojená, i když samozřejmě se občas nějaký mráček na modrém nebi objevil. Ale kdo by se za třicet let manželství občas nepohádal!
Manžel byl tak trochu morous, žádná veselá kopa. Ale já to nijak neřešila. Vždyť každý jsme nějaký.
Nikdy jsem manželovi nelhala
Pro mě bylo důležitější, že mě má rád a je mi oporou. Děti miloval a peníze domů nosil. Nikdy mě nepodrazil a celý život mi dával najevo, že jsem pro něho ten nejdůležitější člověk na světě! I ty moje kamarádky mi ho občas záviděly.
Ne, že by byly nějak nešťastně vdané. Ani jedna z nás se nerozvedla, což je v dnešní době málem zázrak! Ale přece jen, když jsme si vždycky u dvou deci červeného na našem pravidelném dýchánku líčily svoje zážitky za uplynulý měsíc, byla jsem málem za hvězdu.
„Gábino, netvrď mi, že sis mohla koupit boty za dva tisíce a tvůj Matěj ti to nevyčetl? To není možné. Že jsi mu nalhala, že byly ve slevě!“ loudila na mě přiznání Klára, moje nejlepší kamarádka. Smála se, ale myslela to vážně.
Ten její byl docela skrblík a tak se během let stala mistryní v předstírání. Říkala tomu upravování reality. Prý to je v manželově zájmu, aby se nerozčílil a nedostal infarkt. Já ale doma lhát nemusela. Nijak jsem neutrácela, ale když jsem si něco koupila, stálo to za to!
Nic pro něho nebylo dobré
Vůbec mě nenapadlo, že odchod do důchodu může všechny do teď samozřejmé věci úplně změnit. Ale bylo to tak. Změnili jsme se s manželem oba a bohužel ne k lepšímu. Z Matěje se stal nejen skrblík, ale i závistivec. Pořád komentoval chování našich dětí i přátel.
Nic se mu nelíbilo. Všechno najednou dělali špatně. A nejvíc já! „Prosím tě, co to vaříš. Smrdí to tady jako ve čtvrté cenové skupině“! Zacpával si nos nad voňavým guláškem. Nemohla jsme uvěřit, že tohle je ten chlap, s kterým jsem strávila tolik let života.
Jakoby ho někdo vyměnil mávnutím kouzelného proutku! Ale každodenní ponižování mu nestačilo. Začal kritizovat pořady, na které jsem se dívala, i časopisy, které jsem četla. Najednou jsem neměla dobrý vkus a moje zuby byly tak ošklivě žluté!
Jeho řeči mě zprvu mrzely a dost jsem se nabrečela. Potom mě už jen štvaly, a později vždycky úplně rozzuřily. Začali jsme se hádat. Hodně hlasitě!
Místo rozvodu pauza
Jednou jsem po manželovi dokonce hodila hrncem plným horké polévky. „Chci se rozvést!“ řekla jsem mu a položila před něho rozvodové papíry. Vyplněné! Koukal na mě, jako kdybych spadla zrovna z višně. Tohle vůbec nečekal! „A co jsi čekal, trumbero.
Myslíš, že si zbytek života budu kazit s takovým moulou?“ zeptala jsme se ho výsměšně a on najednou úplně zvadl. Dokonce se mu v očích objevily slzy! Na mě to ale neplatilo. No, vlastně trochu ano. Celou noc jsem musela o něm přemýšlet.
Na náš společný život jsem měla jen samé hezké vzpomínky. A teď, kvůli jednomu roku hádek všechno zahodím? Možná by pomohlo, kdybychom si od sebe na čas odpočinuli! Hned ráno jsem Matějovi navrhla, aby se odstěhoval. Na rok. Na rovných 365 dní!
A potom se uvidí. K mému údivu hned souhlasil. Ani jsem ho nemusela dlouho přemlouvat. Tolik se toho rozvodu lekl!
Přítel byl nudnější než manžel
Neuplynulo ani pár dní a Matěj si sbalil kufry. Našel si podnájem ve vedlejším městě. Prý abychom se nepotkávali! Děti naše rozhodnutí vůbec nechápaly. Syn mi vyčetl, že jsem krutá. A dcera zas mínila, že jsem se měla rozvést.
Já si ale za svým rozhodnutím stála. Vždyť je to nakonec jedno, hlavně že budu mít klid! Hned jsem si zaplatila dovolenou, nechala ostříhat vlasy a pořídila na sebe něco hodně drahého. Prostě jsem si tu nově nabytou svobodu chtěla náležitě užít!
No, jednoho přítele jsem během toho roku také stihla vyzkoušet, ale nebyl nic moc. Nuda s ním byla nakonec větší, než s manželem! O něm jsem ale nevěděla vůbec nic. Dětem jsem zakázala jakoukoli zmínku o otci a ony mě respektovaly. Prý mě nebudou zbytečně rozčilovat.
Znovu jsem se zamilovala
Uplynulo dlouhých deset měsíců a mně se začalo stýskat. Na to špatné jsem už skoro zapomněla. Moje myšlenky patřily jen Matějovi. Co když si někoho našel. Co když se už nevrátí? A jak se má?
Snažila jsem se vyloudit nějaké informace z dcery, ale mlčela jako hrobka! Konečně nastal 365. den. Byla jsem napnutá jako struna v kytaře! Až večer, skoro v osm hodin, konečně zazvonil u dveří zvonek. Na prahu stál Matěj.
V ruce třímal pugét růží a u nohou měl postavené svoje kufry. Byl hezčí než před tím. Nezhubl, ale jakoby zmužněl! Zamilovala jsem se na první pohled! Pozvala jsem ho dál a už ho nepustila. Aby mi někam neutekl!
Na ženské jsem se ho pro jistotu raději nevyptávala. A on mě na chlapy také ne. Možná ho ani nenapadlo, jak dovedu být čilá…
Gabriela S. (64), Poděbrady
