Až na policii jsem se přiznala ke krádeži. Vypáčila jsem kamarádce zámek od bytu a půjčila si slíbené šaty a boty. Jinak bych zmeškala maturitní ples svého vnuka!
Byla jsem taková ta hlídací babička. Odveď, přiveď, přespi, pohlídej přes prázdniny. Dcera mě úkolovala snad každý den a občas mě už tím docela štvala. Vnuka jsme milovala, ale přece jen, hlídat neposedné dítě každý den, bylo nad mé možnosti! Ale vše jsem nakonec vydržela, náš Jáchym se přece jen časem zklidnil a stali se z nás ti nejlepší kamarádi.
Plesová garderoba byla u kamarádky
Občas u mě přespal jen tak, prý abychom se užili! Čas rychle utíkal a přiblížila se obávaná maturita. „Babi, že přijdeš na maturitní ples? Bez tebe by to nebylo ono,“ žadonil Jáchym, ale nemusel. Na pozvání jsem čekala a těšila se. Vždyť už jsem na plese nebyla snad dvacet let! Nějak mi nedošlo, že nemám nic na sebe. Pořizovat si drahé šaty a boty se mi moc nechtělo. Ležely by mi potom jen zbytečně ve skříni. „Prosím tě, žádný problém, všechno ti půjčím. Když tak si šaty trochu zabereš a číslo bot máme stejné!“ nabídla mi kamarádka. Občas jsme si věci půjčovaly nebo klidně i vyměnily. V den plesu mi měla kamarádka vše, tedy šaty, boty a také malou plesovou kabelku, měla přinést. Vše bylo nachystané a také odzkoušené, ale ona trvala na svém, že šaty ještě napaří takovou to moderní žehličkou, co vypadá spíš jako sprcha. Zavolala mi v den plesu těsně po obědě: „Musím narychlo pryč hlídat vnoučka. Manžel ti hodí klíče do schránky!“
Vloupat se byla jediná možnost
Na klíče jsem čekala marně. Hodina zahájení plesu se nebezpečně blížila a já neměla co na sebe. Byla jsem zoufalá. Kamarádčin telefon byl hluchý. Vůbec jsem nevěděla, co dělat! Proč jsem jen nechávala všechno na poslední chvíli! Rozhodla jsem se zkusit štěstí. Třeba budou mít náhradní klíče nějací kamarádčini sousedi! „Ne, to nemáme,“ vrtěli hlavou a popukovali po mě jako po nějaké podvodnici. Stála jsem před jejími dveřmi v tmavé chodbě. Nikde nikdo! Vzpomněla jsem si na svého dědu. Kdysi mě učil vypáčit zámek sponkou. „Kdo ví, kdy se ti bude hodit, Toničko. Zažil jsem dvě války a člověku se může hodit leccos!“ Říkal mi. Zámky byly tehdy úplně jiné, ale zkusila jsme to. V kabelce jsem našla pinzetu, vlásenku a taky jehlu. Chvíli jsem v zámku šťourala a najednou dveře povolily. Vběhla jsem do bytu, bez rozmýšlení popadla ramínku se šaty a igelitku s botami a kabelkou.
Místo zatčení jsem si zatancovala
Uháněla jsme domů a potom na ples. Chvíli před půlnocí se u mého stolu zjevili dva policisté. „Půjdete s námi, máme na vás udání od sousedů, nahlásili vloupání! Dveře byly otevřené!“ řekli a popadli mě za paži. Všichni se smáli, mysleli, že je to nějaký vtip mého vnuka či jeho kamarádů. „Přiznáváte se, že jste neoprávněně vnikla do bytu?“ ptal se mě takovým mladíček, a já se přiznala. Ke všemu. Ke krádeži i k vloupání. Byla jsem prostě úplný zločinec! A docela se mi to líbilo…
Už jsem sepisovala protokol, když do výslechové místnosti nakoukl mladíčkův kolega: „Konečně jsme se dovolali majitelce bytu. Nic se nestalo, prý to bylo domluvené!“ řekl a nechápavě se na mě podíval. Konečně jsem směla odejít. Vrátila jsem se na ples a zatancovala si s vnukem pěknou polku!
Antonie N. (64), Litoměřice
