Vztahy s druhými lidmi mohou přetrvávat ještě dlouho poté, co odejdou na věčnost. Zejména, pokud se nerozešli v dobrém…

Lidé se často pohádají kvůli naprostým hloupostem či nedorozuměním. Stane se, že si kvůli tomu zničí vztah, který fungoval dlouhá léta k oboustranné spokojenosti.

Vždycky mají ale možnost svoji chybu napravit – omluvit se a všechno si vyjasnit, tedy alespoň do té doby, dokud jsou oba naživu.

Příjemná kolegyně

Zuzana byla mojí kamarádkou z prvního zaměstnání, kam jsem po střední škole nastoupila. Ona už v podniku pracovala a dostala mě tehdy na starost. Byla o pět let starší. Zasvětila mě do chodu firmy.

Když jsem něčemu nerozuměla, vysvětlila mi to, a když jsem něco neuměla, naučila mě to. Byla velice milá a trpělivá. Sem tam jsme spolu zašly na kávu nebo na oběd a brzy jsme zjistily, že toho máme hodně společného, a tak jsme se začaly vídat i mimo práci.

Jedna druhé jsme se vzdálily

Podnikaly jsme společně různé akce, alespoň tedy do té doby, než si Zuzana našla přítele. Potom jsem se zamilovala i já. Obě jsme se vdaly, obě jsme změnily zaměstnání a nedlouho po sobě jsme přivedly na svět naše první děti.

Nevídaly jsme se už tak často jako v začátcích našeho přátelství, ale pevné pouto mezi námi stále přetrvávalo. Co si pamatuji, nikdy jsme se nepohádaly a vždy jsme jedna druhé mohly říct úplně všechno. Vzájemně jsme se svěřovaly a radily jsme si.

Změnila se k horšímu

Po čtyřicítce se ale Zuzana změnila. Začalo se jí rozpadat manželství, nerozuměla si s dcerou, měla problémy s prací. Snažila jsem se jí pomáhat, jak to bylo jen možné, třeba jen tím, že jí vyslechnu. Moc to ale nepomáhalo.

Byla podrážděná, ve stresu a často se úplně zbytečně obořila i na mě. Už jsme si nerozuměly tolik jako dřív. Nejhorší pak bylo, že mě začala obviňovat z věcí, za které jsem nemohla, včetně toho, že jsem se prý spikla s jejím manželem.

Marně jsem usilovala o to, aby se Zuzana dala do pořádku. Každé naše další setkání nebo rozhovor se odehrávaly ve stejném duchu:

já jsem jednala smířlivě a s úsměvem, snažila jsem se jí porozumět a dodat síly a optimismus, Zuzana zuřila a neustále mě slovně napadala. Pak přišel jeden listopadový den, na který bych nejraději zapomněla.

Poslední hovor

Toho odpoledne jsem zkusila Zuzaně zavolat. Přijala hovor a hned na mě vyjela, ať ji neotravuji, že už si se mnou nemá co říct. Pokusila jsem se něco namítnout, ale odsekla mi, že řídí. A pak zavěsila.

Hodinu nato mi volal její manžel, že Zuzana měla ošklivou autohavárii a leží v nemocnici v kómatu. Hned jsem se tam za ní rozjela.

Dávala jsem si vinu

V duchu jsem se ptala, jestli jsem tu nehodu zavinila já, tím, že jsem kamarádku vyrušila při řízení. Odpověď se ale už nikdy nedozvím. Druhý den po havárii Zuzana v nemocnici zemřela. Neměla jsem sílu ani odvahu jít na její pohřeb.

Ten se stejně konal jen v úzkém rodinném kruhu. Jen jsem zavolala jejímu manželovi a vyjádřila jemu i jeho dětem upřímnou soustrast.

Její přízrak stál v kuchyni

Noc poté, co se konal smuteční obřad, jsem nemohl usnout. Neustále jsem na Zuzanu musela myslet. Vzpomínala jsem na časy, kdy jsme byly nerozlučné kamarádky a ptala se sama sebe, proč se to muselo celé tak moc pokazit.

Uprostřed noci jsem se šla do kuchyně napít. Málem jsem omdlela, když jsem mrtvou kamarádku spatřila stát uprostřed kuchyně. Byl to její přízrak v matném žlutém světle. Tvářila se vztekle – přesně tak, jak jsem jí vídala v posledních letech. Pohnula se ke mně a já se dala na útěk zpátky do ložnice.

Pronásledovala mě na každém kroku

Manžel se vzbudil a ptal se mě, co se děje. Řekla jsem mu, že jsem měla špatný sen a nepříjemné vidiny.

Přičítala jsem ten hrůzný zážitek svému citovému stavu po smrti kamarádky, ale její duch se mi začal v dalších dnech zjevovat znovu a znovu, dokonce i za bílého dne. Bylo to vždy jen na chvíli, ale já se pokaždé vyděsila a začala žít v permanentním stresu.

Duch Zuzany mě pronásledoval a docházelo i k fyzickým útokům. Ne přímo na mě, ale v mé blízkosti. Kolem mě občas padaly předměty. Někdy se ozval výkřik kamarádky hned za mojí hlavou. Ztrácela jsem z toho nervy. Byla jsem jen krůček od psychického zhroucení.

Chodím k jejímu hrobu

Pak jsem si v jedné diskuzi na internetu přečetla, že bych se měla jít za mrtvou kamarádku pomodlit do kostela. Poprosit ji o odpuštění a zapálit za její duši svíčku. Udělala jsem to a od té doby skutečně nastal klid.

Přízrak mě přestal pronásledovat, do mého života se zase vrátil mír. Dodnes chodím na hřbitov k Zuzaninu hrobu a tam na svoji dávnou přítelkyni vzpomínám. A pokaždé, když přijde den výročí jejího úmrtí, zapálím za ni svíčku. Ale stále je mi moc líto, jak nakonec dopadla…

Miroslava H. (60), Táborsko