S Milanem jsme se seznámili před několika měsíci na internetu. On je z Brna, já bydlím v Praze. Věděla jsem, že láska na dálku bude složitá, ale netušila jsem, jak moc…

Loni v říjnu jsem se přidala do jedné skupiny na sociální síti. Občas jsem, stejně jako jiní, přispěla nějakým komentářem. A skoro na všechny mi reagoval jeden muž – Milan. Krátce nato jsme si začali psát zprávy. Hodně zpráv.

Skoro neustále jsem měla oči a prsty přilepené k mobilu. Bylo to neuvěřitelné, kolik jsme toho měli společného a jak moc jsme si rozuměli. Jako bychom se znali celý život.

Příběh jako z filmu

Psali jsme si takto asi tři týdny a já měla pocit, že k žádnému člověku jsem nikdy neměla tak moc blízko.

I když jsem ho vlastně neznala, věděla jsem jen to, co mi o sobě napsal, a jak vypadá, jsem věděla pouze z fotografie, tak jsem se do něj postupně zamilovala. Měla jsem pocit, že mu mohu věřit a říct mu cokoli.

Z jiných konců republiky

Oba jsme samozřejmě toužili po tom, poznat se osobně. Problémem ale bylo to, že on bydlel na okraji Brna a já v Praze. Vzdálenost mezi námi byla více než 250 kilometrů.

Tento fakt už jsem od samotného počátku vnímala, že by mohl být překážkou a komplikací v našem „vztahu“, pokud by tedy i osobní setkání proběhlo tak, jak jsme oba doufali.

Rozpačité dojmy

Nyní, když si na to vzpomenu, musím se pousmát. Sešli jsme se u jedné benzinky v Havlíčkově Brodě. Z auta vystoupil celkem sympatický muž, ale to, co měl na sobě, z toho jsem byla, mírně řečeno, zaskočená.

I když nepatřím mezi ženy, co nosí značkové kostýmky nebo si potrpí na poslední výkřiky módy, tak přece jenom jako Pražačka si na určitém vzhledu zakládám. Ovšem Milan, který bydlí na vesnici u Brna, zjevně ne.

Měl charakter

Měl na sobě džíny, které se nosily tak v sedmdesátkách, k tomu šusťákovou bundu a na nohou trekové boty. O tom, že spolu barvy jednotlivého oblečení vůbec neladily, netřeba mluvit.

Nicméně, jeho chování a povaha mě naprosto uchvátily a utvrdily v tom, že je skutečně skvělý muž, co má charakter. I ve skutečnosti nám spolu bylo moc krásně a domluvili jsme se, že se další víkend zase setkáme.

Přemýšleli jsme o budoucnosti

Netrvalo to dlouho a propadli jsme lásce. Stalo se pravidlem, že jsme se vídali každý víkend. Jezdili jsme spolu na výlety, jednou za čas přijel na celý víkend Milan za mnou do Prahy. Strávili jsme spolu Vánoce i Silvestra.

Po třech měsících jsme se začali bavit, jak by to mohlo být dál. Vztah na dálku jsem si totiž na moc dlouhou dobu představit nedokázala. A i v tomhle mě Milan neuvěřitelně překvapil.

Sám navrhl, že se začne poohlížet po práci v Praze a přestěhuje se do hlavního města. Připadala jsem si šťastná jako snad ještě nikdy v životě. V tu chvíli jsme ani já, ani on ještě netušili, že za pár týdnů bude všechno jinak…

Jak to bude dál?

Koncem ledna zaplavily svět zprávy o koronaviru. Bylo to v Číně, tedy na jiném kontinentě, a my si mysleli, že se nás to netýká. Záhy se však virus objevil i v Itálii a netrvalo to dlouho a doputoval i do naší země. A vláda začala jednat.

Byl vyhlášen nouzový stav, poté byly uzavřeny hranice a následovala další tvrdá opatření. Nyní se mi zdá 250 kilometrů jako nic, ale vídat nemůžeme. Opět si každý den voláme a píšeme.

Věříme, že naše láska tohle všechno vydrží a vyjde z toho ještě mnohem silnější. Vím totiž, že Milan je muž mého života.

Kamila T. (47), Praha