Ani výchova a osobní příklad nezmohou všechno. Naše děti se nenávidí a my nevíme, co si počít. Náš každodenní život připomíná válku a už se nesmíme vídat ani s vnoučaty.

Vše začalo úplně nenápadně. Malým dědictvím po mojí sestře. Neměla vlastní děti a s těmi mými moc dobře vycházela. Brala je na dovolenou a také jim toho hodně kupovala. Vždycky říkala, že peníze jsou od toho, aby dělaly lidem radost!

Byla to moc hodná ženská, jen měla v životě smůlu. Po těžké operaci nemohla mít děti, manžel se s ní rozvedl a ona zůstala sama. Tedy, s námi, svými nejbližšími.

Nechápala jsem, co to syny popadlo

Dědictví čítalo skoro šest set tisíc, ale rozděleno mezi naše tři děti to zas tak světoborná částka nebyla. Domnívala jsem se, že synové budou mít radost a oslaví to třeba v hospodě nebo u nás. Ale oni ne.

Hned od prvního okamžiku se staly peníze důvodem jejich svárů. „Potřeboval bych půjčit, rozjedu podnikání,“ oslovil svoje dva mladší bratry náš nejstarší syn Honza. Ten nejmladší se ale hned naježil: „Já chci taky podnikat.

Nevím, proč bych ti měl půjčovat, máš svých peněz dost!“ Nejmladší se k hádce nevyjadřoval. Vždycky si dobře rozmyslel, co řekne a potom udeřil: „Na podnikání nemáte ani jeden buňky.

Podle mě jste hlupáci a zkrachujete!“ Když jsem tu jeho hlášku slyšela, musela jsem se v duchu smát. Měl totiž tak trochu pravdu. Kluci byli hodní a pracovití. Ale že by měli nějakého fištróna, to se říct nedá.

Zoufal si i manžel

Jeden sotva prolezl učilištěm a druhý opakoval maturitu. Jen ten nejmladší si udělal nástavbu a tak se domníval, že je nejchytřejší. Prostě, byli to tři kohouti na jednom malém smetišti! Hlášce jsem se sice smála, ale netušila jsem, co způsobí.

Kluci od nás odešli naštvaní a rozhádaní! Bylo to k nepochopení. My je s manželem nikdy nehodnotili podle nějakých školních výsledků. Záleželo nám vždycky jen na tom, aby z nich vyrostli čestní a pracovití lidé.

A teď je rozeštve jedno malé dědictví… Nejhorší bylo, že si nás kluci brali jako svědky a chtěli, abychom byli na jejich straně. Když jsem se toho druhého či třetího zastali, byl oheň na střeše.

„Vždycky jste mu nadržovali, vždycky byl váš miláček!“ křičeli jeden po druhém, aniž by tušili, že to samé nám už vyčetli jejich zbývající bratři. „Musíme je usmířit, chytal se za hlavu manžel, ale jak, to netušil.

Ani vnoučata nebyla lepší

Já se pokusila ovlivnit vnoučata. Až doteď k nám často chodila a kamarádila se spolu. Bylo jich celkem pět a to šesté na cestě. Jenže, ani ty malé děti nebyly hádek ušetřeny! Začaly si z ničeho nic vyčítat, co jejich rodiče mají a co ne.

Když jsem je slyšela, nemohla jsem uvěřit: „A vaši mají nové auto. Táta říkal, že mu na něj určitě přidala babička!“

Jejich rozepře skončila ještě hůř, než u jejich rodičů. Vnoučata se rovnou poprala. A to vše během chvilky, než jsem stačila zasáhnout! Bylo to jako zlý sen. Vzpomínala jsme na sestru. Kdyby jen věděla, co těmi penězi způsobí.

Měla je raději odkázat nějakému zvířecímu útulku! Až jednou za námi přišla snacha od toho nejstaršího. „Honza měl nějakou srdeční slabost. Nechtěl, abych vám to říkala, když jste na nože.

Ale mě to nedá!“ řekla skoro omluvně a pohladila si svoje roztomilé těhotenské bříško. Dala jsem jí pusu. Byla to moc hodná ženská a já ji měla ráda!

Usmířila je až nemoc

Hned jsem obvolala zbývající dva syny a sdělila jim tu neradostnou novinu. Sice se nic moc hrozného nedělo a Honza byl celkem v pořádku, ale člověk nikdy neví. Něco takového v mladém věku přece nevěstí nic dobrého. Sešli jsme se všichni u jeho postele.

Ležel napojený na nějakých přístrojích, bledý jako stěna. Manžel k mému údivu si vzal slovo: „Tak to vy pitomci tady máte. Hádáte se a nakonec přijde nemoc. To jsme si přáli, jo?“ Stáli jsem kolem Honzovy postele jako zařezaní.

Teprve tady, v tom nemocničním prostředí nám všem došlo, jak jsou všechny hádky zbytečné a malicherné. Po chvíli mlčení promluvil náš nejmladší. „No, pěkně jsme to vymňoukli. Víte co? Dáme peníze na účet a tam je necháme.

Pro případ, že by se někomu z nás něco stalo. Abychom něco měli na zadní kolečka!“ Všichni souhlasili. A tak nás všechny musela usmířit nemoc. Bylo to pro všechny velké ponaučení!

Dana P. (55), Liberec