Rodiče mě pouštěli jen do knihovny. Jednou ale přišla pořádná letní bouřka, a tak jsem se cestou odtud musela schovat ve vetešníkově krámku.
Bylo mi sotva sedmnáct a ze všeho nevíc jsem si přála, abych se konečně zamilovala. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, neboť moji rodiče naopak bděli nad tím, aby se to nestalo.
Hlídali mě jako oko v hlavě a dbali na to, abych chodila ze školy domů a pak už pokud možno nikam.
Ve volném čase jsem měla podle jejich názoru coby vzorná středoškolačka civět do učebnic, a když jsem si chtěla volný čas zpestřit, pak jsem měla sáhnout po hodnotné literatuře, kterou v jejich očích reprezentovali například Karolina Světlá, Honoré de Balzac nebo Alexandr Sergejevič Puškin.
Když jsem si v knihovně půjčila dívčí román Kopretiny pro zámeckou paní, otec si ho prohlížel s odporem, jako by se jednalo o závadné čtení nedejbože erotického charakteru.
Jediné, co mi ve volném čase povolil vyjma sezení nad učením a četby, byla návštěva místní veřejné knihovny, místního muzea se stálou expozicí představující vývoj dělnického hnutí na Rakovnicku (ale tam se nedalo chodit stále dokola, i jedna návštěva stačila, aby návštěvník umřel nudou) a kroužek šikovných rukou, kde se šilo, pletlo, háčkovalo a drhalo.
Chtěla jsem chodit také do tanečního kroužku, což mi přísně zakázal. Holkám, co tam chodit směly, jsem hrozně moc záviděla. Tatínek mi sdělil, že tohle podporovat nebude, to už by rovnou mohl souhlasit s tím, abych se svlékala v pánském klubu. Namítla jsem, že je v tom rozdíl, ale hulákal, že žádný nevidí.
Reagan stále zbrojí
Ještě jsem neprozradila to nejdůležitější. Můj tatínek tehdy pracoval jako předseda místního národního výboru a domníval se, že nejen po mravní, ale i po politické stránce musíme jít obci příkladem.
Stále dokola jsem poslouchala, abych ve škole neplácla něco nevhodného, protože bych z toho pak měla ještě větší nepříjemnosti než jiní, vzhledem k tomu, že jsem dospívající dcera předsedy MNV. Tehdy musel mít každý žák ve škole připravenou takzvanou politickou aktualitu.
Vždy na začátku první hodiny se ze všeho nejdřív rozebírala politická situace v tuzemsku i v zahraničí, učitelé vyvolávali žáky a ptávali se jich, jakou mají politickou aktualitu. Skoro každý ze studentů na to kašlal, protože to bychom museli číst Rudé právo.
Z lidí, které jsem znala, ho četl jen můj táta, ředitel našeho gymnázia a fanatický učitel občanské nauky Joukl, jinak si relativně normální lidi zpravidla kupovali Vlastu, Květy, Mladý svět nebo Svět motorů.
Vzpomínám si, jak mě o první hodinu vyvolal zrovna fanatik Jouza, který u nás suploval český jazyk. Na nic jsem si nevzpomněla, politika mi byla srdečně fuk a nechtělo se mi blekotat: Ten mizera Reagan stále zbrojí, jak to říkávali moji spolužáci.
Tak jsem mlčela, provinila koukala do podlahy a vztekloun Joukl vyskakoval jako čertík z krabičky.
Uklidňující čaj
Joukl byl takový šílenec, že nelenil a hned po vyučování se zastavil za mým otcem na národním výboru.
Položil mu záludnou otázku, jak prý je možné, že dcera předsedy místního národního výboru na otázku, jakou si dnes připravila politickou aktualitu, jen otevře pusu a vyvalí oči. Otec se mu za mě co nejkajícněji omluvil a doma pak řádil jako španělská chřipka.
Máma ho uklidňovala, vařila mu čaj z bylinek, které trhala dole na louce a svědomitě sušila, nejvíc v tomto směru věřila meduňce lékařské a třezalce tečkované. Otce ale neuklidnily, i po požití odvaru řval:
„Chceš, aby tě vyhodili ze školy, káčo pitomá?“ Máma k němu polohlasem trpělivě promlouvala: „Za to, že holka neřekla politickou aktualitu, ji přece nikdo ze školy nevyhodí.“
Otec ale nebyl žádný optimista. „Počkej, udělá ještě něco dalšího a oni jí to pak spočítají!“ věštil chmurně. Pohrdavě odstrčil hrnek na čaj a pospíšil si do ledničky pro lahvové pivo. Máma mi šeptala: „Marcelko, pro všechno na světě tě prosím, měj rozum.
Slib mi, že už budeš rozumná.“ Slíbila jsem, a nedodržela. Jenomže na to, co jsem záhy vyvedla, byly uklidňující bylinky i lahve piva krátké. Ale přísahám, že jsem to neplánovala. Přišlo to samo od sebe, jako ta jarní bouřka.
Schovaná v krámku
Dole v městečku, skoro až na konci, měl takovou špeluňku vetešník, prodával všechno možné, obnošené šatstvo, prádlo, nádobí, hodiny. Zboží bylo většinou napůl rozbité nebo potrhané.
Ráda jsem koukala do výlohy na lesnické uniformy, prastaré sukně s kanýry, jaké nosívaly naše babičky, háčkované tašky, šály a umělé květiny.
Vetešník měl nějaký politický škraloup, dostala jsem doma přísný zákaz bavit se s ním a chodit do jeho mrňavého krámku, který se mi ovšem moc líbil.
Jenomže když jsem si to takhle jednou vykračovala z knihovny se síťovkou plnou knížek, obloha se vmžiku zatáhla a zčernala, klikatily se po ní děsivé blesky, spustil se liják.
Nezbylo než se schovat ve vetešníkově krámy přecpaném obchůdku, jinak bych si uhnala zápal plic. Nejspíš to byl osud, že mu tam zrovna pomáhal třídit staré oděvy jeho syn. Uvědomila jsem si, že ho vlastně od vidění znám.
Potkávala jsem ho, ale jen jednou za čas. Jak se ukázalo, přes týden bydlel někde v internátu a učil se elektrikářem. Fakticky připomínal Delona, nikoho takového jsem doposud nepoznala.
Seděla jsem v koutě na hromadě veteše, pila čaj, který mi uvařili, a vykulenýma očima pozorovala toho kluka. Déšť vztekle bušil do výkladní skříně, ale mně připadalo, že hraje líbeznou melodii na housle.
Kdy už bude sobota?
Když ustal déšť, nabídl se, že mě půjde kousek doprovodit. Šlapali jsme mokrou uličkou, vyhýbali se loužím, vzduch voněl, jako voní po dešti vždycky.
Míjeli jsme zahrádky, v nichž kvetly bledule, krokusy a petrklíče, z hlíny u cesty vystrkovaly hlavičky podběly. Vůbec jsem si neuvědomila, že se mi nad hlavou houpe šibenice.
Před našim barákem jsme se rozloučili a Roman se zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby na mě v sobotu po snídani počkal dole u splavu. Řekla jsem, že by mi to nevadilo. Celý týden jsem myslela jen na to, kdy už přijde sobota. Dny se unaveně vlekly.
U sobotní snídaně jsem nedokázala skoro nic polknout. Vzala jsem síťovku, křikla, že běžím do knihovny, a zaklapla za sebou dveře. Počasí bylo jak na výstavu, jaro se hlásilo o slovo s plnou parádou.
Sešli jsme se u splavu, bála jsem se trapného mlčení, ale ukázalo se, že si máme co říct. Mohla to být krásná chvíle – kdybychom nepotkali paní Vokrouhlíkovou, největší drbnu v okolí. Vyrazila sbírat mladé lístky kopřiv. Na nádivku a na čaj.
Buřič a provokatér
Nikomu bych nepřála vidět, co se v naší domácnosti odehrálo, když se otec dověděl, že mě lidi – konkrétně tedy paní Vokrouhlíková – viděli s vetešníkovým synem. Vypadalo to, že se mi tatínek definitivně zbláznil. Řval tak, že to slyšela celá ulice.
Hulákal, že mě vyhodí ze školy a jeho že vyhodí z národního výboru, protože vetešník je buřič, provokatér a kontrarevolucionář. Vyřešil to tak, že mě po příchodu ze školy a především v sobotu a neděli zamykal v dětském pokojíčku.
Maminka ho upozorňovala, že je to neudržitelné a že mě nemůže zamykat navěky. Měla pravdu. Vydržel to tři neděle, pak už mu to samotnému připadalo na hlavu. Za rok jsme se s Romanem vzali a táta byl nakonec rád, že má v baráku elektrikáře. Z národního výboru ho vyhodili až v listopadu 1989.
Marcela (56), střední Čechy
