Část viny za to, co se stalo, nesu i já. Přesto nedokážu říct, co bych musela udělat, abych všem těm neštěstím nějak zabránila.
Můj muž byl vždycky náramně šetrný. Neutrácel za zbytečnosti, když si chtěl pořídit něco dražšího, nebral si půjčku, ale na to, po čem toužil, si našetřil. Některé moje kamarádky ho kvůli tomu označovaly za suchara, ale mě se to líbilo. Připadalo mi to solidní a mile starosvětské. Protože jsem ho chápala, neměla jsem s tím problém. Věděla jsem že není lakomý, jen opatrný na peníze. A že vždycky musí mít rezervu. Tedy samé chvályhodné věci, nic co by vylučovalo porozumění mezi námi. Sama jsem nikdy nebyla bůhví jak rozhazovačná, ale teprve se Standou jsem zjistila, že život se dá žít s minimálními náklady a přitom velmi dobře a že i když vyděláváte malé peníze, vždycky se najde způsob, jak si dát trochu stranou.
Jeho šetrnost mi nevadila
Plně jsem tuhle manželovu schopnost ocenila, když se narodily Daniela a za dva roky po ní Hanička. S dětmi jsou pořád potřeba nějaké peníze navíc, nikdy nevíte kdy, kolik a na co to bude. Ani se nepamatuji, jak často jsem byla manželovi vděčná za jeho šetrnost. Staré přísloví říká že s malými dětmi jsou malé starosti, s velkými velké. Dokud holky nezačaly chodit do školy, byl u nás relativní klid. Dokázali jsme udělat život zajímavý i bez velkého utrácení. Ale od první třídy to bylo peklo. Děti samozřejmě rády srovnávají a kdo nemá poslední novinky, tomu se posmívají. Holky jsme sice vedli tak, aby měly zdravé sebevědomí, jenže zvlášť pro Haničku to bylo hodně těžké. Někdy zkrátka vysvětlování nezabíralo. Manžel nechtěl holky rozmazlovat, ale také nechtěl, aby nějak strádaly. Našel si druhou práci a já také. Dřeli jsme jak mezci, ale vyplatilo se to. Dcerám jsme mohli občas pořídit nějakou tu moderní nezbytnost, a přitom se nám pořád ještě dařilo šetřit. V duchu jsem si malovala, co si jednou, snad ne na úplně stará kolena pořídíme, jak se konečně přestaneme uskrovňovat.
Příšerný dárek
Jedním z našich plánů bylo, že si koupíme krásnou zahradu, někde blízko. Ta, která patřila k řadovému domku v kterém bydlíme, byla sotva větší než plážová osuška. V duchu jsem viděla něco kolem tři sta metrů čtverečních, s malým zahradním domkem. V den mých padesátých narozenin mě Standa překvapil. Kromě kytky pro mě měl i kupní smlouvu na zahrádku. I když to tedy úplně zahrádka nebyla. Taky to nebylo tak blízko, jak jsme se domlouvali. Byl to pozemek velký skoro jako dvě fotbalová hřiště, plus velký sad, nějaké hospodářské budovy a stavení. Cena nebyla vysoká jen kvůli tomu, že to bylo úplně z ruky a, jak jsem později zjistila, všechny stavby byly v dezolátním stavu. Sice jsem se tvářila, že mám z „dárku“ radost, ve skutečnosti jsem si ale připadala tak trochu podvedená. Měli jsme přece naši zahrádku vybrat spolu… Navíc peníze jsme šetřili společně, takže byly i moje. Ale tvářila jsem se statečně.
Byla to katastrofa
Po první návštěvě na místě mi bylo skoro do pláče. Na místo jsme jeli dvě hodiny. Všechno zarostlé, zanedbané, o tom, že bych mohla začít někde něco vysazovat nemohla být řeč. Už se ani nedalo poznat, kde původně byly záhony. V domě byla zima, plíseň a vlhko. Prostě hrůza. Ale Standa jen zářil. Od toho dne jsme každý víkend jezdili zvelebovat náš nový majetek. Manžel vždycky přes týden vymyslel, co budeme dělat a pak jsme celý víkend dřeli. Po půl roce už jsem byla úplně vyčerpaná. V létě navíc začal lákat na statek i holky s jejich manžely. Ale ne proto, aby si u nás odpočinuli. Bral je jako další pracovní sílu. Není divu, že se dcery brzy začaly vymlouvat. V týdnu jsem je neviděla, o víkendu také ne a navíc jsem neměla čas ani na kamarádky. Byla jsem na Standu čím dál tím naštvanější. Jemu to bylo, jak se zdálo, jedno. Hlavně když práce šla od ruky. Koncem podzimu jsem toho měla dost. „Nezlob se, ale tenhle týden s tebou nikam nejedu a ten další také ne. Jsem úplně vyřízená a už mě to nebaví. Takhle jsem si to nepředstavovala.“ Díval se na mě jako na zjevení. Čekala jsem, že se chytne za nos a třeba se mi omluví, jenže místo toho se do mě pustil. Že jsem hloupá, že takový statek je zlatý důl. Jak se tam, jakmile budeme v důchodu odstěhujeme, budeme pěstovat bio ovoce a pořídíme si hromadu zvířat. A jak na tom nakonec zbohatneme. Teď jsem zase koukala já.
Došly mi síly
Ten víkend odjel na chalupu sám. Když se vrátil, pohádali jsme se. Další týden jsem zase zůstala doma a byla z toho tichá domácnost. Brzo bylo i našim holkám jasné, že něco není v pořádku. Ale ani to, že stály na mé straně, Standu nepřesvědčilo. Naopak. Zabejčil se v tom, že mu nikdo nerozumí a jsme jen banda lenochů. Nikdy to mezi námi nebylo tak špatné, jako teď. A nejde jen o to, že jsme spolu skoro úplně přestali mluvit. V poslední době mám strach, že se mu tam něco stane, má totiž problémy se srdcem. Každý týden tak přemýšlím, jak se zachovat, jestli jet nebo ne. Připadám si jako v pasti a nechápu, co se to z mého manžela tak najednou stalo.
Libuše (53), Vysočina
