Před tou nešťastnou cestou do hor dceru varovalo hned několik podivných událostí. Ona si však prosadila svou…
Moje dcera Daniela pro mě byla vším. Měla jsem ji se svojí první velkou láskou, Mirkem, který pak emigroval za hranice a už jsem ho nikdy neviděla.
O to víc jsem možná Danielu milovala a zbožňovala, protože v mnoha ohledech byla Mirkovi podobná, a tak mi ho často připomínala. Další dítě jsem už pak nikdy neměla, i když partnerů jsem několik vystřídala.
Na dceru jsem byla pyšná
Pro svou dceru jsem odmalička dělala první poslední. Měly jsem spolu velice pěkný a silný vztah. Mluvily jsme spolu o všem, jedna v druhé jsme měly oporu.
I když jsem často žila od výplaty k výplatě, vždy jsem se snažila, aby Daniele nic nechybělo a mohla mít všechny věci, co její spolužáci. Ve škole prospívala, nikdy s ní žádné problémy nebyly. Zkrátka a dobře mi dělala jen radost.
Dostala se na gymnázium, a pak i na vysokou školu, kterou úspěšně dokončila. Jako matka jsem na ni byla patřičně hrdá.
Dvojnásobná babička
Když bylo Daniele třiadvacet let, seznámila se s Karlem. Byl to velice milý, slušný a hodný mladý muž. Zamilovali se do sebe a o čtyři měsíce později se už brali. Považovala jsem to sice za poněkud unáhlené, ale nechtěla jsem dceři mluvit do života.
První měsíce manželství byli jako dvě hrdličky – šťastní, zamilovaní a spokojení. Koupili si vlastní byt, hezky si ho zařídili a začali přemýšlet o založení rodiny.
Jak dcera, tak i Karel děti chtěli, a tak se nebylo ani moc čemu divit, že jsem se o dva roky později stala babičkou – to, když se jim narodil syn Kamil. A o rok později přišel na svět ještě můj druhý vnuk – Ludvík.
Přišlo odcizení a hádky
Několik let žili spokojeně – oba dva se věnovali hlavně dětem. Ale jakmile kluci povyrostli, začali chodit do školy a na všelijaké kroužky, tak dcera zjistila, že se s Karlem odcizili.
Už si nerozuměli tak, jako kdysi, hádali se, a Daniela měla navíc podezření, že je jí Karel nevěrný. A pak nastal ten osudový den, který navždy změnil život nejen můj, ale i mých vnuků.
Bylo léto, 27. červenec 1998, když měli moje dcera a její manžel těžkou autonehodu, kterou nepřežili. Osud se je snažil marně varovat…
Výlet na hory
Několik dní před odjezdem na oslavu známých v Krkonoších objevila dcera v poště anonym, ve kterém stálo, že má její manžel milenku.
Zda to byla pravda, či výmysl, se už nikdy nedozvím, dcera však namísto toho, aby se s manželem pohádala a nikam nejela, obrátila dopis v humor. Kdyby se tehdy nezachovala tak klidně, nejspíš by nejeli nebo by odjel pouze on. A vnuci by nezůstali bez rodičů.
Znamení, která přehlíželi
Když tu sobotu dopoledne sedli do auta, nechtělo nastartovat. Ačkoli bylo poměrně nové, došlo na autě k závadě, která se nedala snadno opravit. Ani to je však od cesty neodradilo. Zeť rozhodl, že vyrazí vlakem a známí pro ně přijedou na nádraží autem.
Ještě na našem nádraží si dcera uvědomila, že doma nechala občanský průkaz. Zeť jen mávl rukou a řekl, že se bez něho dva dny obejde. Tak dojeli do Vrchlabí, kde na ně čekal kamarád.
Bylo zvláštní, že se i jeho auto ve chvíli, kdy do něho dcera s manželem nasedli, nerozjelo. Porouchalo se stejně podivně, jako to jejich. Zeť si z toho dělal legraci, dceři už ale do smíchu příliš nebylo.
Když pro ně přijel další známý, nasedli a konečně do chaty dorazili. Večer mi dcera volala. Ptala se, jak se děti mají a pověděla mi i o všem, co se přihodilo. Uklidňovala jsem se, že to je jen souhra náhod…
Napsala mi o své smrti
Hned druhý den brzy ráno jsem volala dceři. Byla naštvaná, že ji budím v neděli po oslavě tak brzy, ale já byla tak vyděšená, že jsem potřebovala vědět, že je v pořádku. Hrozně jsem si oddychla, když jsem v telefonu slyšela její hlas.
Vyprávěla jsem jí, co se mi v noci zdálo. Šla jsem do kuchyně a tam ležel na stole dopis se smutečním okrajem. Poznala jsem dcery písmo na obálce. Roztrhla jsem ji a uvnitř byla fotografie. Na snímku byla silnice a zdemolované červené auto zabořené do kamionu.
Pod tím bylo rukou mé dcery napsáno: „Drahá maminko! Dnes cestou domů zemřu na dálnici. Prosím, postarej se o mé děti. Miluji tě, Daniela.“ Roztřásla jsem se ve spánku, vyhrkly mi slzy a vyskočila jsem z postele. Na hodinkách bylo půl čtvrté ráno.
Až do rána jsem neusnula. Nebylo tedy divu, že se mi ulevilo, když jsem dceru v telefonu uslyšela. Jenže to byla předčasná radost…
Sen se krutě naplnil
Dcera se zetěm se z výletu nevrátili. Havarovali v autě cestou domů společně se dvěma kamarády. Srážku s kamionem nepřežili. To auto, jak jsem se později dozvěděla, bylo červené – stejně jako to na té fotografii.
Nikdy na tuto příhodu nezapomenu, od té doby dbám na všechna varování – i ta, která zřejmě nic neznamenají. Oba vnuky jsem vychovala nejlépe, jak jen to šlo. Dnes jsou z nich velcí chlapi. Jejich rodiče jim ale nikdy chybět nepřestali.
Alena R. (70), Chrudim
