Nechtěla jsem svému muži ublížit a tak jsem dlouhá léta mlčela. Pravda ale nakonec přece jen vyšla najevo.
Vilém s Vítkem sedí venku v zahradním altánu. Já se snachou a vnoučaty připravuji salát na dnešní společnou odpolední rodinnou sešlost. Jsou to vzácné chvilky, které bohužel nebývají tak časté, jak bychom si všichni přáli. Je málo času, mnoho práce atd. atd. Moji dva kluci – manžel a syn- jsou ale právě teď spokojení a ve svém živlu. Grilují a společně přitom diskutují nad tím, čím ty steaky nejlépe ochutit. Oba moc rádi vaří. Chtělo by se říct, že Vítek to má po tátovi. Ale tak to není.
Zamilovala jsem se okamžitě
Chodila jsem tenkrát s takovým frajírkem Romanem. Prostě jsem nechtěla být sama, když všechny mé kamarádky zrovna někoho měly. Ale zamilovaná jsem do něj vážně nebyla. A pak jsem na jedné diskotéce potkala Viléma. Byla to láska na první pohled. A to oboustranná. Domluvili jsme si schůzku hned na druhý den a začali spolu chodit. Ihned jsem na Romana zapomněla. Rozešla jsem se s ním, z mé strany zcela bezbolestně. Ovšem až do chvíle, než jsem zjistila, že jsem těhotná.
Strašlivé dilema
Najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem strašlivě zamilovaná do Viléma a věděla jsem, že když se přiznám, je víc než jisté, že o něj přijdu. To jsem však v žádném případě nechtěla dopustit. A tak jsem zvolila variantu zatloukat, zatloukat a zatloukat. Jakmile se Vilém dozvěděl, že jsem těhotná, postavil se k tomu jako správný chlap. Svatbu jsme stihli ještě před porodem. A pak přišel na svět Vítek.
Úžasně obětavý otec
Vilém byl už od prvních dnů vynikající tatínek. Víťovi se věnoval, pomáhal mi s ním. A jak kluk rostl, stala se z nich nerozlučná dvojka. Oni byli spolu šťastní a spokojení. Mě ale neustále hryzalo svědomí. Trápila jsem se tím, že tak úžasnému chlapovi lžu, že jsem mu podstrčila cizí dítě. Byly chvíle, kdy jsem se chtěla ke všemu přiznat. Ale bála jsem se, jak bude Vilém reagovat. Nechtěla jsem, aby syn přišel o skvělého tátu.
Vše vyřešila náhoda
Byli jsme u mých rodičů na návštěvě a večer šli na místní zábavu. Zcela nečekaně se tam objevil Roman. Přišel s manželkou a synem, který byl asi o dva roky mladší než Víťa. Ale jako by si z oka vypadli. Hrozně mě to vzalo a docela na tvrdo jsem se opila. V té opilosti jsem pak konečně dostala odvahu říct Vilémovi celou pravdu. Čekala jsem cokoli, ale to, co se potom stalo, rozhodně ne. Vilém mi totiž v klidu sdělil, že to všechno dávno ví. Od samého začátku, co se náš syn, údajně předčasně, narodil, věděl, že není biologický otec.
Udělal to kvůli mně i Vítkovi
Nechtěl mě prý ale ztratit a syna si také ihned zamiloval. Bral ho vždy za svého a tak to prý zůstane i nadále. Tím jsme celou naši debatu na téma otcovství tehdy ukončili. A už jsme se o tom nikdy nebavili. Vilém „svého“ syna i mě opravdu miluje a já ho za to obdivuju. Syn dospěl, oženil se a sám už má vlastní rodinu. Vilém je pro něj jeho otec, pravdu se on zatím nedozvěděl. Možná bychom mu to měli říct. Ale kde na to vzít odvahu?
Alena R. (56), jižní Morava
