Malé děti se v podobných situacích chovají podobným způsobem.
Loni o prázdninách jsme si prožili malé rodinné drama, které se naštěstí podařilo včas vyřešit. Zásluhu jsem na tom měla i já, díky jedné vzpomínce.
Nemohla ji najít
Když mi zazvonil mobil a já viděla, že volá dcera Alice, myslela jsem si, že půjde o běžné povídání. Z jejího uplakaného hlasu mi ale bylo hned jasné, že se něco stalo. Alice mi sdělila, že se ztratila malá Linda – její čtyřletá dcerka a moje vnučka. Samozřejmě mě to šokovalo a slíbila jsem, že hned přijedu. Alice s manželem bydleli v našem rodném domě, který jsme jim nechali a sami se přestěhovali do menšího bytu ve městě. Autem jsem tam byla za čtvrt hodiny. Alice mi se slzami v očích líčila, že Linda má zrovna trucovité období. Odmítla si vzít oblečení, které jí vybrala a když jí po chvíli hledala, byla vnučka pryč. Zeť byl zrovna na služební cestě, takže na řešení situace byla Alice sama, navíc se musela starat o ročního synka.
Věděla jsem, kam půjdu!
Alice už zběžně prohledala dům i okolí, ale po Lindě nebylo ani památky. Pustila jsem se do toho tedy i já. Pak mě najednou osvítila dávná vzpomínka. V tu chvíli jsem doufala, že některé věci jsou dědičné. Zamířila jsem k psí boudě. Ta byla už léta nepoužívaná, od té doby, co zemřel Baryk, miláček rodiny. Samozřejmě, že tam Linda byla. Vnučka nejprve chtěla, abychom před Alicí zachovaly tajemství, ale já jsem jí vyčinila, že o ní má máma strach. Dcera si oddechla, jakmile nás spatřila. Zajímalo jí, jak jsem jí našla a s Lindou si to chtěla náležitě vyřídit. Já jsem zasáhla a připomněla Alici, že přesně tohle kdysi provedla i ona, dokonce ve stejné věku a ve stejné psí boudě, také tenkrát neobsazené. Dcera tvrdila, že si na nic nepamatuje, ale Linda z toho vyvázla beztrestně. Když jsme pak byly s Alicí samy, vyprávěla jsem jí, jak tenkrát trucovala ona. Rozdíl byl jen v tom, že tenkrát nám její hledání zabralo daleko víc času.
Jana D. (53), Třebíč
