Po mnoha letech vztahu mě manžel jednoho dne překvapil tím, že potřebuje změnu. Navrhla jsem mu tedy alespoň hezké rozloučení…
S Markem jsem žila ve dvacetiletém spokojeném manželství. Nehádali jsme se a netrápily nás žádné problémy. Byli jsme spokojení, zajištění. Proto jsem netušila, co bude manžel chtít, když mi jednoho dne řekl: „Hanko, rád bych si s tebou dnes večer o něčem promluvil.“
Nevěřila jsem tomu, co slyším
Naše jediné dítě, syn Tomáš žil už několik let mimo domov. Se svou přítelkyní bydlel v Praze, kde také oba studovali. Proto jsem si nijak nelámala hlavu nad tím, čeho se večerní rozhovor bude týkat. Nezarazil mě ani vážný výraz na manželově tváři, přikládala jsem ho spíše nějakému chystanému vtípku. Oba jsme byli hraví a za dobu našeho soužití jsme si to mnohokrát dokázali. „Tak o čem to bude?“ zeptala jsem se manžela po večeři, když jsme se posadili do křesel v obývacím pokoji. „Je to věc, která tě překvapí a asi ji nepochopíš,“ začal Marek. Zvědavě jsem se na něho podívala. „Řeknu ti to na rovinu, chci odejít a začít žít sám,“ prohlásil.
Zatoužil po změně
Nevěřila jsem svým uším. Co to říká? Je něco takového vůbec možné? „Nemyslíš to vážně, viď?“ podívala jsem se na něho s nadějí, že se přece jen nakonec jedná o nějakou taškařici. „Bohužel ano,“ povzdychl si. Zvedl hlavu a podíval se mi do očí: „Přísahám ti, že v tom není žádná jiná žena. Tebe mám rád a jsem ti vděčný za tu dlouhou řádku let, kterou jsme spolu prožili. Ale cítím, že potřebuji změnu… být sám, podívat se na život z jiné stránky. Nemusíme se rozvádět, prostě se jen odstěhuji. Tomášovi to nějak vysvětlím sám.“
Nedělala jsem žádné scény
Byl to pro mě takový šok, že jsem dál už jen mlčela a nebyla schopna cokoli říct nebo udělat. Až po několika minutách jsem se trochu vzpamatovala. „Dobře, nebudeme to lámat přes koleno,“ řekla jsem chvějícím se hlasem. „Vidím, že už jsi se rozhodl a i když tvůj postoj vůbec nechápu, nechci ti v ničem bránit. Vážím si tě, mám tě ráda, jsi muž mého života. Pokud chceš odejít, nebudu ti v tom bránit.“ „Bude to těžké pro nás pro oba,“ pronesl Marek. „Hodně jsem o tom přemýšlel, než jsem dospěl k definitivnímu závěru. Je mi čtyřicet sedm let a vím, že to je nejvyšší čas ke změně.“
Obavy, co bude dál
Dál už jsme to neprobírali, jako by ani nešlo o zásadní a zlomový zvrat v našich životech a našem vztahu. Snažila jsem se nepropadat panice a nepřemýšlet o tom, co má manžel v plánu. Vnitřní hlas se mi sice vysmíval: budeš na stará kolena sama, celé tvoje manželství nemělo smysl… ale já jsem se naučila s nepříjemnými věcmi bojovat, a tak jsem tomuto hlasu nepodléhala.
Poslední naděje
Mezi mě a manžela se od té chvíle vkradly rozpaky, napětí a trochu i chlad. Přesto jsem se ještě zdaleka nevzdala. Snažila jsem se pochopit Markovy pohnutky a bylo mi jasné, že nejde o jednorázovou a zbrklou záležitost. Připadalo mi však nesmyslné, že takhle může končit životní vztah dvou lidí, kteří toho spolu tolik prožili. Za několik dní jsem proto Markovi navrhla: „Chtěla bych se s tebou rozloučit nějakým pěkným způsobem. Udělejme si výlet někam, kde nám spolu bylo hezky. Zkusme na chvíli vrátit čas… dřív než řekneš sbohem.“
Společný výlet
Doufala jsem, že manžel bude souhlasit a on po krátké úvaze skutečně přikývl. Výlet „na rozloučenou“ jsme naplánovali na nadcházející víkend. Vyjeli jsme v sobotu ráno na jedno místo, se kterým nás pojily nádherné vzpomínky. Už od počátku cesty mi v hlavě tepalo jediné slůvko: naposledy. Stále jsem si nechtěla připustit, že by ode mě Marek skutečně odešel, ale rozum se již začínal s tímto faktem smiřovat. Život přece nekončí, říkala jsem si, a manžel se vlastně ani nechce rozvést. Možná jen potřebuje odstup, odpočinek… Ale i tak je možné, že tento víkend je posledním krásným zážitkem nás obou.
Patříme k sobě
V deset hodin dopoledne jsme stáli na jedné krásné vyhlídce a dívali se do kraje. Jako by se skutečně vrátil čas… Viděla jsem sebe a Marka ještě za svobodna, před mnoha lety. Snad to viděl v duchu také. Možná mu v tu chvíli došlo, že se prostě rozejít nemůžeme a ta touha po změně je jen pošetilou snahou utéci stereotypu života. Každopádně, když mě vzal za ruku a podívali jsme se jeden druhému do očí, vnímala jsem, že své rozhodnutí odložil nebo změnil. To slůvko „naposledy“ zmizelo z mé hlavy. Nemuseli jsme si říct ani slovo a věděli jsme to přesto oba: patříme k sobě a budeme k sobě patřit i nadále.
Společně dál
O svém odchodu se od té doby Marek už nikdy nezmínil – a ani já jsem se ho na nic neptala. Naše manželství pokračuje dál, jako by se nic nestalo. A ono se vlastně skutečně nic nestalo. Jen jsme si potřebovali něco uvědomit…
Hana P. (56), Blansko
