Nastěhovala jsem se do malého bytu v centru města. Od chvíle, kdy jsem se začala kamarádit se sousedkou, se začaly dít zázraky. Zase jsem byla šťastná a úspěšná.
Čerstvě jsem oslavila padesát, a s tím věkem se začalo všechno bortit jako domeček z karet. Nejprve odešly děti. Založily si rodiny a odstěhovaly se. V práci jsem dostala výpověď. S novou vedoucí přišel nový kolektiv a já byla po dvaceti letech nepotřebná.
Největším ponížením pro mě ale bylo, že odešel manžel. Našel si mladší. A jak už to chodí, s těžkým psychickým rozpoložením dorazily zdravotní problémy. Když jsem se stěhovala do maličkého bytu v centru našeho města, byla ze mě lidská troska.
Pravidelné návštěvy na pracáku mě vyčerpávaly a začala jsem trpět sociální fóbií. Když jsem se jednou ploužila po chodbě domu, potkala jsem stařenku. Kdybych kýchla, určitě by upadla tlakovou vlnou. Její oči byly ale velké a jiskrné.
Nevím, jak to bylo možné, ale u slušného pozdravu nezůstalo. Najednou jsem seděla v jejím bytě a ona vařila kávu. Po stěnách visely obrazy se zvláštními výjevy. V knihovně cestopisy a duchovní literatura.
Byla démonicky děsivá
Povídaly jsme si do noci a nikdy bych nevěřila, že ji vyklopím celé své velké utrpení. Rozloučila se se mnou slovy, že zítra bude líp. Druhý den mi bylo lépe pouze v tom, že mi přinesla k obědu guláš. Výborný!
A pak různé koktejly, o kterých jsem hodně přemýšlela. Některé ingredience mi byly záhadnou. Cítila jsem se po nich zvláštně. Jako by se mi chtělo létat. A v noci jsem měla podivné sny.
Kdykoliv jsem se z nich vzbudila, slyšela jsem přes zeď ze stařenčina bytu zpěv. Bylo to takové zvláštní mručení. Babka nejspíš nemohla spát, a tak si v noci zpívala. Její vytrvalost byla ale neuvěřitelná.
Můj život se náhle změnil
Nemohla jsem uvěřit, když mi zavolala bývalá kolegyně, jestli bych nechtěla pracovat v její firmě. Byla jsem šťastná, že už nemusím na úřady. Okamžitě jsem souhlasila. Práce i kolektiv byly fajn. Byly to mladší holky a ty si mě vzaly „do prádla“.
Nový účes, jiné oblečení, zábava. Potkala jsem muže svého života. Nikdy bych nevěřila, že existuje. A co více? Měl svůj vlastní a krásný byt. Do roka jsem se k němu nastěhovala. Klíče temné garzonky jsem předala chudé studentce. Byl to takový nešťastný typ.
Bez přítele, bez peněz, bez rodinného zázemí a s velkými dluhy. Po dvou letech mě náhoda zavála do té špinavé uličky. Byla už noc a já se zadívala do okna staré paní. Její lampička svítila stále na svém místě. A co ta neprůbojná studentka v brýlích?
Bydlí v garzonce ještě? V tu chvíli se otevřelo okno mého bývalého pokojíku a ve světle se objevila krásná dívka. Byla celá rozesmátá, s kýmsi telefonovala a tvářila se sebevědomě a šťastně. Nemohla jsem uvěřit, že to je ona. Ta smutná bledá dívka!
Vykvetla jako nádherná růže! Jistě velkou zásluhou sousedky…
Jiřina (51), Olomouc
