Dostala jsem velkou příležitost být ještě v práci užitečná, ale doma mám kvůli tomu peklo.

Za život jsem vystřídala celkem dost zaměstnání. Někdy z vlastní vůle, jindy proto, že jsem neměla na vybranou. Začínala jsem jako vyučená cukrářka, několikrát jsem pracovala v obchodě, pak jsem si udělala rekvalifikaci na účetní, později zase na švadlenu.

Manžel se mi občas v dobrém posmíval, že prý devatero řemesel, desátá bída. Jenže já už jsem prostě taková. Když jsem o práci přišla, nedokázala jsem jen tak sedět doma a brát podporu.

Pokud jsem hodně rychle něco nenašla, chtěla jsem se alespoň něco nového naučit. Myslím, že jsem díky tomu byla i dobrým vzorem pro naše holky. Obě dvě mají k práci zodpovědný přístup a nikdy by je nenapadlo se jen tak poflakovat.

Dneska už vidím i u vnoučat, že se to mají stejně. O prázdninách nelenoší, ale chodí na brigády, nevadí jim ani fyzická práce.


Musela jsem odejít


Doufala jsem, že do důchodu půjdu co nejdéle. Práce v poslední firmě, kde jsem dělala účetnictví a dohlížela na odbyt, mě bavila. S majitelem jsem si rozuměla, s kolegy taky. Prostě pohoda. Jenže krátce před mými šedesátinami si mě šéf zavolal.

Oznámil mi, že se chystá firmu prodat. Že už by rád šel na odpočinek, nemá podnik komu předat, a tak vlastně nemá jinou možnost. Právě kvůli prodeji ale bude muset část zaměstnanců propustit.

Řekl, že ví, že v šedesáti už mám nárok na důchod, takže ho napadlo, že jsem jedním z vhodných adeptů. Pro mladší pracovníky, kteří mají malé děti a hypotéky, by bylo propuštění horší. Nerada, ale přece jen jsem musela uznat, že má pravdu.


Všechno jsem si zapsala


Nebyla jsem si jistá, co tomu řekne můj manžel. Ale překvapil mě. „No to je paráda… Ty se máš. Já bych šel do důchodu hned, ale holt si ještě počkám. S penězi si nedělej starost. Já mám pořád ještě plat, máme našetřeno… Konečně si odpočineš.

Vždyť jsi celý život dřela víc,než zdrávo. A budeme mít na sebe víc času. Jen jdi. Uvidíš, užiješ si to.“ I když jsem si všechno dobře promyslela a musela jsem uznat, že má manžel v mnohém pravdu, stejně jsem odchod ze zaměstnání obrečela.

Prvních pár dní jsem chodila po domě jako tělo bez duše. Pořád se mi honilo hlavou, že když jsem s prací skončila, jsem vlastně už oficiálně stará. Bylo mi z toho úzko. Sama jsem se rozhodně stará necítila, jenže ze mě byl důchodce.

Po týdnu špatné nálady, občasného pláče a bezradnosti jsem si řekla dost. Z nákupu jsem si přinesla blok a pak prošla celý dům a zahradu. Pečlivě jsem se rozhlížela a podrobně si zapisovala, co všechno bude potřebovat opravit a změnit.


Času jsem neměla nazbyt


Večer jsem do bloku ještě zapsala, jak by měl vypadat můj běžný „důchodcovský“ den, co můžu udělat pro manžela, co pro vnoučata… Na konec bloku jsem si udělala seznam věcí, které jsem vždycky chtěla udělat, ale nikdy mi na ně nezbyl čas.

Obava z toho, že se budu nudit, nebo si budu připadat neužitečná, byla ta tam. Najednou mi přišlo, že mám času méně, než když jsem chodila do práce. Bylo toho tolik, co bylo potřeba udělat, tolik věcí, které vyžadovaly mou pozornost… Uběhl necelý rok.

Dům i zahrada byly jako ze škatulky, šila jsem na celou rodinu. Manžel byl dokonale spokojený. Měl vždycky navařeno podle svých představ a navíc jsem mu věnovala každou volnou chvilku. Jenže já se pomalu začínala tak trochu nudit.

Když jsem dávala svůj seznam dohromady, připadal mi nekonečný. Jenže teď byla většina věcí splněná. Není divu, že jsem začala přemýšlet, jestli bych si ten důchod nemohla nějak zpestřit.


Byla to příležitost


Náhoda přeje připraveným. Když se mi ozvala jedna bývalá kolegyně, že její dcera si otevírá cukrárnu a potřebuje někoho na výpomoc, moc dlouho jsem nepřemýšlela. Mělo jít jen o pár hodin týdně, tak co. Jenže David, manžel, se moc nadšeně netvářil.

„Že se ti chce, zase se honit do práce. Peníze máme, jsi spokojená, odpočatá… Nerozumím ti…“ Nakonec jsem si ale prosadila svou. Začala jsem v podstatě jako pomocná síla.

Jenže když moje nová šéfová Klára zjistila, jak jsem šikovná, začala se mnou radit při vymýšlení nových zákusků. Netrvalo dlouho a nabídla mi, jestli nechci dělat cukrářku na plný úvazek. Ona znala moderní trendy, já byla expert na klasiku.

Dobré nápady jsme měly obě. Jasně že mě to lákalo, tím spíš, když jsem každý den viděla, jak u nás zákazníkům chutná a jak se rádi vrací. Už takhle jsem zůstávala v práci déle, než bylo dohodnuto, tak proč do toho nejít naplno.


Nechápe, co to pro mě znamená


V poslední době byl David často nevrlý a rozčiloval se kvůli každé hlouposti. Tušila jsem, že to souvisí s mou prací, ale nenapadlo mě, jaká scéna mě čeká. Až příliš si zvykl, že mě má pořád k dispozici a teď se najednou cítil odstrčený a uražený.

Nenechal si vysvětlit, jak moc to pro mě znamená, vrátit se úspěšně k tomu, čím jsem se vyučila, jak skvěle se cítím a jak moc je pro mě práce důležitá. Plný úvazek jsem si rozmluvit nenechala, ale bylo to za cenu roztržky, jakou jsem ještě nezažila.

Doufala jsem, že se David s novou situací smíří. Jenže je to už půl roku a on je pořád naštvaný. Jsem jako mezi dvěma ohni. Když mu ustoupím, budu nešťastná. Když budu dál chodit do práce, budu mít doma takové dusno, že taky nebudu šťastná. Můžu jen doufat, že se to nějak vyřeší samo.

Alžběta (65), Znojemsko