Mám dvě dcery. Alice je dítě štěstěny, Iveta jde z jedné pohromy do druhé. Stále častěji sahá po plné sklence a jejím jediným kamarádem je zakrslý králík Mops.

Vždycky jsme si s manželem říkali, že nás potkalo v životě velké štěstí. Nejenže jsme se brali z lásky, ale narodily se nám dvě dcerušky, které nám dělaly jen samou radost.

Starší Alice byla jako kluk, odvážná,.akční, do všeho se hrnula po hlavě, byla společenská a veselá. Takové sluníčko, které měl každý rád. Mladší Iveta byla naopak uzavřené, citlivé dítě, které se drželo dlouho mé sukně.

Později se vezla se svou starší sestrou, která ji chránila i klestila cestu. Ale i Ivetka byla milá, hodná a chytrá. Celé dětství vyrůstaly naše děti v domku jednoho menšího městečka na Vysočině.

Alice zamířila po střední škole do Brna, kde si našla práci, Iveta zůstala u nás. Byla rodinný typ, velké město a mnoho lidí ji vždycky děsilo. My jsme byli jako rodiče samozřejmě rádi, že nám zůstalo aspoň jedno z dětí doma.

Byli jsme spravedliví

Tak tomu bylo až do nedávna. Smrt manželovy maminky vše změnila. Muž podědil její dům, kam jsme se přestěhovali. Byl na překrásném místě, vždycky jsme si říkali, jak by bylo úžasné tam jednou žít.

Tak posledních pět let žijeme s manželem na vesnici v domku po jeho rodičích. Dům, kde dcery vyrůstaly, jsme prodali a peníze spravedlivě rozdělili dětem,, aby si sami pořídili něco svého. Vůbec jsme nepochybovali s mužem o tom, že jsme tak udělali dobře.

Alici bude letos 34 let, Ivetě bylo třicet. Obě sestry se mají rády, vyrostly spolu a vydrželo jim to dodnes. Jsou však i v dospělosti naprosto odlišné, jako noc a den.

Alice je samá legrace, pohodářka, nic pro ni není problém, všude je jí plno a lidé ji mají rádi. Když byla ještě v pubertě a nějakou dobu po ní, měli jsme z ní těžkou hlavu, občas udělala nějaký průšvih. Co jsme se jen nachodili do školy to žehlit.

Také byla samý kluk, motalo se jich kolem ní plno a ona si jejich obdiv užívala. Vybouřila se a prospělo jí to, dnes je vdaná s báječným, hodným chlapem a mají dva malé kluky, dvojčátka.

Neštěstí ji poznamenalo

Iveta byla vždycky pravý opak, typický introvert. Už jako miminko byla vážná, úsměv jsme z ní museli páčit.

Zatímco Alice sportovala a škola šla mimo ni, Iveta neustále ležela v knížkách a ve škola byla premiantkou, spolužáci o ní dokonce prohlašovali, že je šprtka.

Obě sestry se ale navzájem skvěle doplňovaly, Alice byla takovým jejím ochráncem a Iveta její zpovědní vrbou. Alice byla obklopena kamarádkami, Iveta měla kamarádku jen jednu – Lenku. Ale jejich kamarádství stálo za to.

Holky se poznaly už ve školce a hned si „sedly“. Nedaly bez sebe ani ránu. Pochopitelně šly spolu i do stejné školy, v jedné lavici seděly až do devítky. Rozdělily se až na střední, Iveta šla na gymnázium, Lenka se učila na kuchařku.

Stýkaly se i dál, jak jen měly čas. Citlivá Iveta odloučení těžce nesla, i když si našla ve škole pár přátel, nebylo to jako na základce. Ovšem to nejhorší ji teprve čekalo, její kamarádka se v šestnácti letech zabila s klukem na motorce…

Smrt je rozdělila brzo

Nerada na období po smrti Lenky i pohřbu vzpomínám. Bylo mi opravdu moc líto, že zemřela, vždyť jsem jí znala od narození, znala jsem její rodiče i prarodiče. Bylo to tak smutné! Ještě mnohem víc jsem se ale bála o naší Ivetu.

Ta se zhroutila a trvalo hodně dlouho, než se ze svého smutku dostala. Nejvíc jí tenkrát pomohla Alice, my s manželem jsme to nedokázali. Alice přijela z Brna, vzala si volno, a byla pořád s ní.

Pozitivní na tom všem paradoxně bylo, že Alici toto období moc změnilo. Od té doby s ní už nebyly žádné problémy. Přestala dělat různé vylomeniny a zkrotila ten svůj adrenalin.

I když na sobě nedávala znát smutek, přesto jí smrt mladé holky, kterou dobře znala, zasáhla. Začala si nejspíš více vážit svého života, zdraví a času. Iveta se po nějaké době ze všeho dostala, byla ale smutnější a vážnější. Dospěla a vyrostla do krásy.

Začali se i kolem ní motat kluci. Jenže ona o žádného nestála. Byla buď ve škole, nebo doma. Chodila i občas na brigády, ale nejvíc času trávila učením.

Pomohla první láska

Po maturitě se přihlásila na vysokou a tam se zamilovala do spolužáka. Pamatuji si na den, kdy přišla domů rozzářená, jak jsem ji snad nikdy neviděla.  Řekla nám, že se zamilovala, básnila o své lásce hodně dlouho.

Domluvili jsme se, že nám přivede ten svůj objev představit. Byli jsme na něj s manželem hodně zvědaví, čekali jsme podobný typ, jako je Iveta. On však byl jejím pravým opakem. Hodně nám svou povahou připomínal Alici.

Bylo zvláštní, že se ti dva dali dohromady, ale na druhou stranu Iveta vedle něho rozkvetla, byla usměvavější, veselejší. Po promoci začala dcera pracovat v jakési firmě. Odešla z domova, že s přítelem budou bydlet spolu.

I Alice si tehdy měla už několik let přítele a bydleli spolu. Zůstali jsme sami, ale pak zemřela manželova maminka a my se rozhodli jít bydlet do domu, který manžel zdědil. Dcery nás navštěvovaly, prožívali jsme všichni moc hezké období.

Největší radost jsem ale měla z Ivety, změnila se, viděla jsem jí veselou a šťastnou. S přítelem začali plánovat svatbu.

Kolaps a beznaděj

Jenže jak známo, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A opět potkalo naši Ivetu. Jen pár dní před svatbou se s ní přítel rozešel. Prý mu došlo, že se vůbec ženit nechce a radši bude sám. Odstěhoval se a dcera zůstala sama.

Byl to jako blesk z čistého nebe. Iveta zkolabovala a báli jsme se dokonce, aby si něco neudělala. Nastěhovali jsme si jí k nám na několik dní a s manželem jí hlídali.

Samozřejmě jsem se pídila po tom, co se mezi mladými stalo a zjistila tak, že přítel Ivetě lhal. „Zapomněl“ se někde jinde a dceru vyměnil za jinou dívku. Jestli to Iveta věděla, jsem netušila, nikdo z nás neměl to srdce jí to říct.

Rozchod s její psychikou pořádně zamával. Ani po týdnech se nic nelepšilo. Nakonec nebyla schopna ani chodit do práce a dostala výpověď. Snažila jsem se být co nejvíce s ní. I manžel a Alice. Ale každého odmítala.

Bylo pro ni drásající vidět sestru tak šťastnou, vdanou, se dvěma úžasnými svišti. Alice sama pochopila, že tentokráte nemůže udělat pro sestru nic.

Pomohl by psychiatr?

Po čase jsem zjistila, že Iveta začala pít. Nevíme, jak jí pomoct, ona od nás nic nechce, ale nemůžu se dívat, jak se ničí. O nic nemá zájem, sedí doma a žije z úspor. Upnula se na králíka, kterého máme doma pro vnuky.

Celý den prosedí i lahvinky vína, na klíně to zvíře, které hladí. Dívá se do neznáma a mlčí. Vyhledala jsem odborníka, aby poradil. Moc moudrosti z něho ale nevypadlo.

Sdělil mi, že chápe můj strach o dceru, ale že psychika introvertní Ivety je křehčí, a vyrovnat se v šestnácti s úmrtím kamarádky a později být nečekaně odmítnuta těsně před svatbou, by prý skolilo i odolného jedince.

Tak naše Iveta nyní pravidelně sahá po sklence alkoholu, který ji přináší krátkodobou úlevu, vybírá si však za ni krutou daň. Ten první a nejdůležitější krok musí udělat Iveta sama.

Se závislostmi se to totiž má tak, že pro závislého většinou není motivací k léčbě nic, co přichází z vnějšku – ani děti, natož rodiče a práce. Ona sama musí dospět k rozhodnutí, že se svou závislostí chce něco dělat. Jen potom může léčba fungovat.

Můžeme jí nalézt kontakt na nejbližší odborné pracoviště pro léčbu závislostí, ale krok do léčebny musí udělat ona sama.

Milena (59), Vysočina