Jela jsem autem s prázdnou nádrží, nikde vesnička, natož benzínová pumpa. V hrůze jsem prosila o pomoc kohokoliv.
Byla jsem na pracovní cestě v jižních Čechách. Jednání se protáhlo a já nepatřím mezi řidiče, kteří jezdí rádi v noci. Skočila jsem po schůzce do auta a šlápla na plyn, abych ujela za světla co nejdál. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomila, že nemám v nádrži téměř žádný benzín. Samozřejmě jsem tu neblahou skutečnost zjistila vzápětí, nechtělo se mi ale vracet. Říkala jsem si, že na trase bude benzínových pump jistě několik. Jela jsem a jela, několik malých vesniček a samot tak minula, nikde ale jediná benzínka. Na každou další zatáčku jsem se těšila, že se za ní objeví domy. Opak byl ale pravdou. Krajina byla ještě více opuštěná a ponurá. Nechtělo se mi věřit, že se v naší zemi nachází ještě tak rozsáhlá neobydlená oblast…
Modlila jsem se
Říkala jsem si, že auto jede už ze soucitu, a nikoliv na benzín. Byla jsem v napětí a strachu, že zůstanu stát ve tmě v lese. Už mě znervózňovala i hudba z rádia. Tak jsem ho vypla. A jak jsem letmo zahlédla displej mobilu, ani signál mě nepotěšil. Jediná čárka nebyla jistotou, že se dovolám. V hloubi duše jsem se modlila. Za zatáčkou mě ale čekal mírný kopeček, To bude můj konec, vydechla jsem zoufale. Jak se vozidlo nakloní, nebude mít ani ty poslední kapky benzínu, které tam ještě jsou. Tlačila jsem auto očima. Ještě kousek, ještě – bylo neuvěřitelné, že stále jelo. Nevěřícně jsem kroutila hlavou.
Konečně civilizace
Ten večer se mé auto překonalo. Vrní vůbec motor? Téměř jsem ho neslyšela. Auto jelo neuvěřitelně tiše – jako by ho táhla neviditelná síla. Konečně jsem vyjela z lesa a přede mnou se objevila cesta z kopce do vesnice. Bylo mi jasné, že dál už pokračovat nemůžu. Rozhlížela jsem se, kde uvidím záchranu. Benzínka ale stále nikde. Blížil se konec dědiny a mou duši posedlo zklamání a zoufalství. Míjela jsem místní bar s velkou upoutávkou na zdi. Byl na ní namalován charismatický muž s démonickýma očima a orlím nosem. Nad ním svítil do šera název baru Nosferatu.
V zrcátku nikdo!
Zoufale jsem vykřikla: „Nosferatu, pomoz!“ V tichém vrnění motoru mi odpověděl tichým hlasem do ucha mužský bas: „Já vím…“ Srdce se mi rozbušilo úlekem. Vytřeštila jsem oči do zpětného zrcátka, tam ale nebylo po nikom ani památky. Uvědomila jsem si, že se upíři v zrcadle neodráží, a to ve mně vzbudilo hrůzu ještě větší. Psychika udělala své a já už cítila na krku dech… Místo kousnutí se mi ale před očima na konci vesnice zjevila benzínová pumpička. Byla otevřená. Zamířila jsem k jedinému stojanu, co tam byl, a dva metry před ním mi došel benzín. Auto dojelo na dosah hadice setrvačností. Jakmile jsem zastavila, prudce jsem se otočila. Na zadní sedačce bylo prázdno. Přesto jsem měla pocit, že nejsem v autě sama. Ať už to byl kdokoliv, poděkovala jsem za pomoc, natankovala a uháněla k domovu.
Olga (43), Praha
